Rt 210/1920
Nutná obrana proti odpůrcovu vzájemnému útoku za rvačky ?
(Rozh. ze dne 12.6.1920, Kr I. 196/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Karla N. do rozsudku zemsk. trest. soudu v Praze ze dne 30.12.1919. jímž byl uznán vinným přestupkem lehkého ublížení na těle dle § 411 tr. z.
Z o d ů v o d n ě n í :
Zmateční stížnost obžalovaného, uplatňujíc proti rozsudku, pokud jím obžalovaný uznám byl vinným přestupkem lehkého ublížení na těle ve smyslu § 411 tr. z., důvod zmatečnosti dle § 281 čís. 9 b) tr. z., dovozuje, že obžalovaný jednal u výkonu spravedlivé sebeobrany, takže trestnost činu jeho je vyloučena. Zmateční stížnost vytýká rozsudku, že tím, že dělí jako rvačku pojímaný výstup mezi obžalovaným na straně jedné a několika ruskými zajatci na straně druhé v jednotlivé, časově od sebe oddělené výjevy a dovozuje takto, že obžalovaný, když v tu kterou chvíli předsevzal činy, jež přivodily lehké tělesné poškození tří zajatců, nebyl zajatci ohrožován, pokud se týče, že proti nim sám podnikl útok, počíná si nesprávně, poněvadž prý celý výstup pojímati dlužno jako jediný celek, za něhož předsevzatý čin, který by jinak zakládal skutkovou podstatu činu trestného, stává se beztrestným, byl-li podniknut osobou ohroženou. Za těchto předpokladů dlužno prý i útok, podniknutý osobou ohroženou proti protivníkům, prohlásiti jako výkon spravedlivé sebeobrany za beztrestný.

Stanovisko zmateční stížnosti jest zřejmě nesprávné, nehledíc ani k tomu, že stížnost v několika směrech opouští půdu skutkových zjištění, která položil nalézací soud za základ svého rozhodování. Zjišťujeť rozsudek, že za rvačky, která se strhla mezi obžalovaným a několika ruskými zajatci, byl sice napřed obžalovaný na zem povalen, že ale byl dvěma na rvačce nesúčastněnými osobami svých protivníků zbaven, že vstal se země a teprve pak počal házeti láhvemi do skupiny Rusů, při čemž jednoho z nich zranil. Dle dalšího zjištění rozsudkového byli na to Rusové zatlačeni na dvůr, když pak tloukli do dveří, vzal obžalovaný šavli, vyskočil oknem na dvůr, a žena Rusy ze dvora, zranil šavlí další dva z nich. I dovozuje v odpor vzatý rozsudek vším právem, že obžalovaný házel láhvemi, když již ohrožován nebyl, a že později sám podnikl na zajatce ven vytlačené na dvoře šavlí útok tak, že u něho o nutnosti, by odvrácen byl nespravedlivý útok, a tedy o spravedlivé obraně ve smyslu § 2 lit. g) tr. z. řeči býti nemůže, při čemž rozsudek béře patřičný zřetel i na počet osob, obžalovaným zraněných a zranění, jím způsobených. Vždyť pojem rvačky, jemuž nalézací soud jednání obžalovaného podřadil, nese sebou, že mezi účastníky se v průběhu jejím role zpravidla mění, takže v jednotlivých mnohdy zcela krátkých úsecích časových ten který účastník podniká proti jinému účastníku útok, aby v zápětí zatlačen byl sám do obrany proti útoku jiného, aniž by řeč mohla býti o tom, že se tím ocitl ve stavu ospravedlňujícím u něho nutnou obranu.

Tím větším právem vyloučil soud nalézací spravedlivou sebeobranu u obžalovaného, který útok takový v obojím případě podnikl ve chvílích, kdy mu nehrozil bezprostřední útok se strany jeho protivníků.