Rt 208/1920
Skutková podstata účastenství na krádeži (§§ 185, 464 tr. z.) předpokládá, že věc movitá jest odňata z držení jiné osoby. Odnětí však nelze spatřovati v pouhém, byť i bez vědomí a vůle držitelovy osobou cizí provedeném přemístění věci uvnitř hranic majetku držitelova. Krádež nelze kvalifikovati jako krádež ve společnosti (§ 174 II.a) tr. z.), byly-li osoby původně ze společenství na krádeži podezřelé právoplatně sproštěny, a pro spolupachatelství s osobou neznámou dosud obžaloba podána nebyla.
(Rozh. ze dne 12.6.1920, Kr I 348/19)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství v Jičíně do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 22.5.1919, pokud jím byl obžalovaný František Ř. sproštěn obžaloby dle § 259 č. 3 tr. ř. pro zločin nedokonané krádeže dle §§ 8, 171, 174 II. a) tr. z. a uznán vinným přestupkem účastenství na krádeži dle §§ 185 a 464 tr. z., rozsudek v odpor vzatý zrušil a přikázal věc příslušnému okresnímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Soud nalézací, že obžalovaný František Ř. věděl, že má na voze pokud se týče na svém těle 3 plachetky a že věděl o 7 kg cukru v nich zabalených. Soud nalézací dále vzal za prokázáno, že plachetky i cukr pocházely z krádeže a že patrně u škváry nebo ve škváře si je neznámý pachatel připravil k odnesení, a že František Ř. věci tyto ukryl na svém voze. Proto uznává soud nalézací obžalovaného vinným přestupkem dle § 464 tr. z. nezjistiv ostatně, že obžalovaný byl si vědom, že tyto věci pocházejí z krádeže, ani jaký byl obsah úmyslu obžalovaného při uložení věcí na voze, pokud se týče na těle. Ohledně dvou plachetek a cukru je pak v rozsudku zjištěno, že před naložením na vůz nalézaly se na ohrazeném dvoře cukrovaru, plachetka třetí pak byla přinesena z místností cukrovarských. Vzhledem k této skutečnosti nebyla věc soudem nalézacím posouzena správně, spatřoval-li soud v plachetkách a cukru předměty z krádeže pocházející, tedy již ukradené a způsobilé býti předmětem přestupku dle § 464 (§ 185) tr. z. Neboť skutková podstata krádeže předpokládá odnětí movité věci z držení cizího, § 185 pak předpokládá věc odňatou již z držení cizího. Držení ve smyslu § 171 je charakterisováno skutečnou mocí nad věcí, k níž se však nevyžaduje možnost, kdykoli věcí nakládati, nýbrž jen pro jiné seznatelná, dle konkrétních okolností uznávaná příslušnost věci k oboru moci určitého právního subjektu. Bylo-li držení věci určitým subjektem právním nabyto, vešla-li věc v právně uznávanou moc něčí, pozbývá se držení jen právně uznávaným zánikem této skutečné moci nad věcí. Takový zánik nespočívá však v pouhém, byť i bez vědomí a vůle držitelovy osobou cizí provedeném přemístění věcí uvnitř hranic majetku držitelova. Plachetky a cukr umístěné posud v místnostech cukrovaru a na jeho ohraženém dvoře byly stále ještě v držení majitele cukrovaru a nebyly tedy ještě způsobilým předmětem účastenství na krádeži, ježto tato nebyla ještě dokonána. Nelze tedy jednání obžalovaného Františka Ř. podřaditi pod skutkovou podstatu přestupku § 464 tr. z. Poněvadž však je zjištěno, že František Ř. věděl, že má na voze jemu nepatřící 2 plachetky a 7 kg cukru a kolem těla plachetku třetí, že cukr a 2 plachetky byly ukryty pod škvárou ve voze a jedna plachetka ovinuta kolem těla obžalovaného pod pláštěm, a že se obžalovaný snažil věci ty vynésti z obvodu cukrovaru, zbývá otázka, v jakém úmyslu obžalovaný jednal. Soud nalézací arci praví, že nedalo se zjistiti, že všichni tři obžalovaní společně pokusili se odciziti tři plachetky a 7 kg cukru, ani jak ony plachetky i s cukrem na vůz obžalovaného Ř. se dostaly, ani že by byl druhý obžalovaný M. se domluvil s obžalovaným Ř-em o odnesení (třetí) plachetky. Z toho však jen plyne, že nelze dále pokračovati pro pokus krádeže těchto předmětů proti spoluobžalovaným Františku L. a Josefu M. pokud se týče proti obžalovanému Františku Ř. pro pokus krádeže, spáchané ve společnosti, zvláště když zmateční stížnost státního zastupitelství proti sproštění obou prv jmenovaných obžalovaných se neobrací. Ohledně Františka Ř. však zůstává po vyloučení úmyslu soudem nalézacím u něho předpokládaného nezodpověděnou otázka úmyslu jeho při odvážení cukru a plachetek.

Vedle této neúplnosti rozsudku, zaviněné nesprávným právním podřaděním skutkových zjištění pod zákon trestní, je rozsudek též stižen neúplností co do okolnosti, jakým způsobem obžalovaný František Ř. nabyl plachetky, jež nalezena byla na jeho těle pod pláštěm, jakož i neshodou se spisy a nejasností, pokud výrok rozsudku, že plachetky a cukr, o něž jde, patrně si neznámý pachatel u škváry nebo ve škváře připravil k odnesení, se vztahuje a vztahovati má také na onu třetí plachetku, kterou obžalovaný Ř. měl ovinutu kolem těla.

Poněvadž takto není zde spolehlivého podkladu skutkového, nebylo lze uznati hned ve věci samé, pročež bylo stížnosti vyhověti, rozsudek zrušiti a odkázati věc do stolice prvé k novému projednání a rozhodnutí. Poněvadž pak hodnota věcí dle obžaloby ukradených obnáší méně 200 K, kvalifikace pachatelství ve společnosti však právoplatným sproštěním Františka L. a Josefa M. odpadla, pro spolupachatelství s osobou neznámou pak obžaloba dosud podána není, jde jen ještě o přestupek krádeže dle §§ 171, 460 tr. z., pročež bylo věc dle posl. věty § 288 tr. ř. přikázati příslušnému soudu okresnímu v N. B.