Rt 199/1920
Všeobecný neurčitý nebo dokonce podmíněný slib pachatele, že škodu nahradí, nezaručuje mu beztrestnost.
(Rozh. ze dne 4.6.1920, Kr II 212/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované Julie P. do rozsudku zemského trestního soudu ze dne 21.5.1918, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem krádeže dle §§ 171, 176 II. b) tr. z.
Z o d ů v o d n ě n í :
Zmateční stížnost uplatňuje pouze důvod zmatečnosti čís. 9 b) § 281 tr. ř. Namítá, že se obžalovaná stala beztrestnou tím, že se s poškozenou Marií M. vyrovnala, zavázavši se, že jí nahradí veškerou škodu, až se provdá, po případě ještě dříve, pošle-li jí matka peníze. Poněvadž se toto narovnání stalo dříve, než se vrchnost dověděla o činu, jest prý splněna podmínka beztrestnosti dle §§ 187 a 188 tr. z. Stížnost jest zřejmě neodůvodněna. Správně uvedl první soud, že pouhý slib pachatelův, že škodu nahradí, a to slib úplně neurčitý, poněvadž obžalovaná slíbila, že nahradí škodu, "až se provdá" nebo "své matce napíše a tato jí zašle peníze", nevyhovuje požadavku § 187 resp. 188 tr. z. Narovnání dle § 188b) tr. z. předpokládá, že pachatel převezme závazek, že nahradí poškozenému do určité doby veškerou škodu z krádeže a že závazku svému dostojí. V daném případě slíbila obžalovaná jen všeobecně, že nahradí škodu, a to způsobem zcela neurčitým, až se provdá a podmíněným - pošle-li jí matka peníze, a závazku svému ostatně ani nedostála, poněvadž ještě ve zmateční stížnosti, 6 týdnů po vydání odsuzujícího výroku znovu slibuje, a zase jen všeobecně a neurčitě, že škodu nahradí.