Rt 195/1920
Zpronevěry se dopustí, kdo zcizí věc, již svěřil mu vlastník se zmocněním, by na věc jako zástavu opatřil si peníze.
(Rozh. ze dne 27.5.1920, Kr II. 120/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Valtera H. do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 16.4.1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle §§ 183, 184 tr. z.
Z o d ů v o d n ě n í :
Zmateční stížnost uplatňuje proti rozsudku důvod zmatečnosti dle čísla 9 lit. a) § 281 tr. ř. dovozujíc, že zjištěný děj nespadá pod pojem zpronevěry ve smyslu § 183 tr. z., poněvadž jednak boutony byly prodány Louisem Z. a nikoli obžalovaným, a to v době, kdy obžalovaný neměl jich již ve své detenci, jednak že vůbec nebyly mu svěřeny ve smyslu § 183 tr. zák. poněvadž byly mu odevzdány k zastavení, tedy k přednesení detence jich na věřitele, kdežto svěření předpokládá detenci na straně toho, jemuž věc se svěřuje, jednak, že obžalovaný si nepřivlastnil ani za sebou nezadržel předmětu jemu svěřeného, kdyžtě výtěžek z prodeje boutonů vložil do obchodu, jehož majitelkou byla soukromá účastnice.

K vývodům zmateční stížnosti nelze se připojiti. Pokud jde především o otázku, byly-li boutony, o něž se jedná, obžalovanému svěřeny, dlužno k ní přisvědčiti, poněvadž za svěřenou ve smyslu § 183 tr. z., sluší pokládati věc, jež v detenci majitelovu dostane se z vůle dosavadního držitele na podkladě dohody, podle níž majitel má věci v určitém směru naložiti. To plyne ze systematiky trestního zákona připínajícího ustanovení o zpronevěře k ustanovením o krádeži, čímž vyniká rozdíl skutečného poměru pachatelova k předmětu jeho deliktu. Kdežto při krádeži zloděj, aby mohl pro svůj užitek věci cizí naložiti, musí porušiti cizí držení, musí věc z držení cizího a bez přivolení držitelova teprve odníti, nakládá zpronevěřitel jako svojí věcí, jež z vůle oprávněného v jeho detenci již se nalézá anebo alespoň detencí tou z vůle oprávněného prošla. V poměru mezi oprávněným a tím, jemuž byla do detence odevzdána, nepřestává pak věc býti svěřenou a tedy způsobilým předmětem zpronevěry, vyšla-li z detence toho, jemuž byla svěřena na podkladě právě oné dohody mezi ním a oprávněným, jež vedla k odevzdání věci do detence, tedy zejména v mezích uděleného mandátu. Nepřipouštěl-li tedy základní poměr mezi oprávněným a novým detentorem i po oprávněném přenesení detence věci jím na detentora dalšího (zástavního věřitele) takové ingerence prvého detentora na věc, jež znamená nakládání věcí jako vlastní, osobování si quasivlastnických disposicí proti vůli osoby oprávněné, nelze uznati, že by posléze zmíněná činnost prvého detentora nespadala pod pojem zpronevěření ve smyslu § 183 tr. z. V případě přítomném je zjištěno, že Magdalena V. odevzdala obžalovanému mimo jiné briliantové boutony, o něž jde, za tím účelem, aby je zastavil a tak nabyl peněz ku převzetí obchodu. Tímto okamžikem byly boutony obžalovanému svěřeny, poněvadž přešly od osoby oprávněné v jeho detenci na podkladě dohody o tom, jak obžalovaný má, resp. smí boutony naložiti. Vlastnosti věci svěřené pak v poměru k obžalovanému nepozbyly boutony tím, že jimi obžalovaný naložil ve smyslu zmocnění uděleného jemu Magdalenou V-ovou, jíž bylo arci počítati s tím, že obžalovaný přenese detenci šperků na svého věřitele, který mu na ně půjčí peníze, ba i s možností exekučního prodeje šperků těch pro případ nevyplacení pohledávky. Než boutony nebyly prodány u výkonu práv zástavního věřitele, nýbrž obžalovaným samým (prostřednictvím Louise Z.) z volné ruky. K takovémuto prodeji obžalovaný Magdalenou V-ovou oprávněn nebyl, přistupuje k prodeji boutonů obžalovaný překročil mandát jemu V-ovou udělený, porušil povinnost věrnosti oproti V-ové a to způsobem, v němž není jen nesplnění závazků, oproti V-ové převzatých, resp. jímž založena nejen povinnost, nahraditi jí škodu, jednáním jeho povstalou, nýbrž jenž pro svůj ráz činí jednání jeho trestným dle § 183 tr. z., poněvadž v něm spočívá osobování si a výkon quasivlastnických disposicí předmětem svěřeným. V tom právě záleží přivlastnění si předmětu svěřeného, jímž jest právě předsevzetí činu, zbavujícího oprávněnou osobu vlastnictví, jakožto výron vůle nakládati věcí tak, jak dle práva občanského ( § 354 ob. z. obč.) přísluší jen vlastníkovi. Nevyžaduje se naproti tomu k pojmu přivlastnění si, by byl pachatel měl z činu svého majetkový užitek, poněvadž vlastník může z důvodu svého vlastnictví nakládati jeho předmětem i ve svůj neprospěch ( § 362 ob.z. obč.), proto též bylo by lhostejno, kdyby bylo zjištěno, že obžalovaný valutu za prodané boutony obrátil ve prospěch obchodu na vypůjčené peníze koupeného. Rozsudek ostatně nic takového nezjišťuje, naopak zjišťuje, že obžalovaný z obchodu, jenž byl veden na jméno jeho a jejž dle spisů obžalovaný postoupil Magdaleně V-ové do vlastnictví teprve dávno po prodeji boutonů, sám se svou rodinou žil. Stížnost přehlíží, že neklade se obžalovanému za vinu způsob, jak naložil výtěžkem za prodané boutony, nýbrž prodej svěřených boutonů, jakožto úkon přivlastnění si a zadržení si jich za sebou.