Rt 188/1920
K pojmu žhářství dle § 166 tr. z. se nevyžaduje, by tu bylo nebezpečí dalšího rozšíření ohně, který pachatel zapálil, jen když oheň sám o sobě může míti ráz "požáru".
(Rozh. ze dne 14.5.1920, Kr I 246/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 12.2.1920, jímž byl obžalovaný Jan W. uznán vinným zločinem dle § 85 písm. a) tr. z., zrušil rozsudek v odpor vzatý a uznal obžalovaného vinným zločinem žhářství dle §§ 166 a 167 písm. b) tr. z.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nalézací soud zjistiv, že obžalovaný Jan W. úmyslně zapálil ve dnech 23. a 31. 12. 1919 dva stohy slámy, z nichž v prvém, náležejícím Jiřímu B-ovi, bylo asi 200 q, v druhém, patřícím Magdaleně G-ové, pak 130 q slámy, neshledal v činu obžalovaného skutkovou podstatu zločinu žhářství ve smyslu§§ 166, 167 tr. z., na který zněla obžaloba, nýbrž uznal ho vinným pouze zločinem veřejného násilí dle § 85 a) tr. z. Zločinu žhářství neshledal soud nalézací ve zjištěném skutku proto, že jednalo se o stohy slámy jednotlivě stojící a nebezpečí dalšího rozšíření ohně nedalo se průvodním řízením prokázati, neboť i když svědkyně Magdalena G. udala, že by byl mohl chytiti také stoh rolníka O., který se nacházel ve vzdálenosti 15 až 20 kroků, kdyby byl směr větru jiný býval, vychází prý samo sebou z výpovědi této svědkyně na jevo, že takového nebezpečí dalšího rozšíření ohně nebylo.

Zmateční stížnosti státního zastupitelství, vytýkající proto rozsudku zmatečnost dle § 281 čís. 10 tr. ř., oprávněnosti zapříti nelze. Skutková podstata zločinu žhářství předpokládá, by předsevzato bylo jednání, z něhož dle úkladu pachatelova má na cizím majetku vzejíti požár. Znění § 166 tr. z. tedy nevyžaduje zásadně k pojmu žhářství, by tu bylo nebezpečí dalšího rozšíření ohně s předmětu, na němž pachatel čin předsevzal, který zapálil, ač-li oheň, jenž dle úkladu pachatelova na cizím majetku vzejíti má, sám o sobě může míti ráz "požáru". Je tudíž zkoumání otázky, zda tu bylo nebezpečí, že se oheň rozšíří, pouze tam na místě, kde se jedná o méně značné, o samotě stojící předměty. Za předměty takové nelze však považovati stohy o 200 a 130 q slámy, a to jednak pro značné jich rozměry, jednak ne pro značnou jich hodnotu a tedy i škodu, způsobenou jich zničením jejich vlastníkům. Při úřední maximální ceně 20 K za 1 q, činila by hodnota prvého stohu 2400 K, druhého 1560 K, skutečná škoda je značně vyšší a, majíc za následek zničení značného množství předmětů velmi důležité potřeby, je pro poškozené zajisté nemálo citelna. Bez ohledu na otázku, zda v tom či onom z obou případů byl čin obžalovaného spojen s konkrétním nebezpečím dalšího rozšíření ohně čili nic, dlužno tudíž říci, že již tím, že obžalovaný každý z jednotlivých z obou stohů slámy zapálil, předsevzal jednání, z něhož dle jeho úkladu na stozích těch, tedy na cizím majetku požár vzejíti měl. Jen mimochodem se podotýká, že názor zde hájený došel výrazu též ve výnose ministerstva spravedlnosti ze dne 26.9.1858 čís. 19.002, kdež se výslovně praví, že § 166 nevyžaduje k pojmu žhářství, by oheň založen byl za takových okolností, kde se mohl rozšířiti, nýbrž že může býti založen i na věci o samotě stojící. K věcem takovým ale náležejí nepochybně také stohy slámy. Ostatně dlužno uvážiti, že při hořícím stohu slámy následkem přečetných a poměrně značně daleko zalétajících hořících stébel a jisker jest tu zpravidla aspoň ono abstraktní nebezpečí dalšího rozšíření ohně jmenovitě za větru a v případě požáru stohu Magdaleny G-ové jest okolnost, jí jako svědkyní potvrzená, jak nahoře jest citována, bezvýznamna, poněvadž není vyloučeno, že se v čas požáru směr větru změní, mnohdy i zcela obrátí tak, že by pak nebezpečí ohně, původně pro směr větru za nehrozící považované, skutečně nastalo.