Rt 187/1920
Věc sluší pokládati za svěřenou ( § 181 tr. z.) již tenkráte, byla-li jejím držitelem odevzdána fakticky v moc pachatelovu v předpokladu, že s ní jen ve smyslu odevzdatelově naloží.
(Rozh. ze dne 8.5.1920, Kr I. 32/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Vojtěcha V. do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 10.12.1919, jímž stěžovatel uznán byl vinným přestupkem zpronevěry dle §§ 181, 461 tr. z., mimo jiné z těchto
d ů v o d ů :
S hlediska § 281 č. 9 lit. a) tr. ř. tvrdí zmateční stížnost, že nebylo tu poměru, dle něhož mouku, již si dle zjištění rozsudku stěžovatel bezprávně přivlastnil, bylo by pokládati za svěřenou. Než věc pokládati sluší za svěřenou již tenkráte, byla-li jejím držitelem odevzdána fakticky v moc pachatelovu v předpokladu, že s ní jen ve smyslu odevzdatelově naloží. Rozhodným jest tudíž přechod z držení odevzdatelova do držení přejímatelova za jiným účelem, než ku volné disposici přejímatelově. V té příčině zjišťuje však rozsudek, že dotyčná mouka aprovisační složena byla aprovisací města P. s vědomím a svolením obžalovaného na půdě jeho domu, jejíž klíč zůstal u stěžovatele. Tím dány jsou shora uvedené předpoklady svěření. Že nebyla uzavřena mezi stěžovatelem a aprovisací města P. zvláštní smlouva, že stěžovatel ničeho za uložení mouky nedostal, že žádnou zodpovědnost zvláště nepřevzal, nemění nic na faktickém stavu odevzdání mouky do držení obžalovaného, jež postačuje, by byla pokládána za jemu svěřenou. A jestliže si stěžovatel část mouky, jak zjištěno, bezprávně přivlastnil, nelze uznati odsouzení pro zpronevěření pochybeným.