Rt 186/1920
Zmateční stížnost obžalovaného jest i tehda v jeho prospěchu a tudiž přípustna, domáhá-li se sice těžší kvalifikace činu,to však jen proto, by v konečném výsledku bylo s ním naloženo mírněji. K otázce účinné lítosti při pokusu trestného činu.
(Rozh. ze dne 8.5.1920, Kr I. 381/19)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Antonína K. do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 11.5.1919, pokud jím stěžovatel uznán byl vinným přestupkem nedokonané krádeže dle § 8, 171, 460 tr. z.
Z o d ů v o d n ě n í :
S hlediska § 281 čís. 9 písm. b) tr. ř. snaží se zmateční stížnost dovoditi beztrestnost obžalovaného pro účinnou lítost, vycházeje při tom v první řadě z dovozovaného jí předpokladu, že čin, obžalovaným spáchaný, dlužno pokládati za přestupek krádeže dokonané, a ne toliko za pokus její, a stavíc se i pro ten případ, že by skutečně šlo o pouhý pokus, na stanovisko, že by ani tehdy beztrestnost pro účinnou lítost nebyla vyloučena.

Než zmateční stížnost jest jednak neodůvodněna, jednak spočívá na mylném názoru právním. Nelze sice ve směru formálním souhlasiti s míněním generální prokuratury, že stěžovatel není oprávněn domáhati se toho, aby uznán byl vinným krádeží dokonanou místo pouhým pokusem, a usilovati tak o přísnější posouzení svého činu, poněvadž prý by, i kdyby jednání jeho právně mylně podřazeno bylo pod mírnější ustanovení trestního zákona, nebyl poškozen ve svých právech. Neboť o tom, je-li zmateční stížnost, obžalovaným proti výroku odsuzujícímu podaná, formálně přípustna, rozhoduje jen to, zda zní v jeho prospěch čili nic ( § 282 tr. ř.). O tom však, že tomu tak, nemůže v daném případě, posuzuje-li se věc vytčeného již stanoviska stěžovatelova, býti pochybnosti, neboť snaha jeho o přísnější kvalifikování jeho činu jest jen prostředkem k dosažení výroku osvobozujícího z důvodu účinné lítosti. Ale zmateční stížnost jest v naznačeném směru věcně neodůvodněna.

První soud zjistil, že obžalovaný, odevzdávaje po svém propuštění z práce svému zaměstnavateli Antonínu F. v dílně inventář, pokoušel se nepozorovaně vstrčiti do kapsy 6 závitníků v úmyslu, by si je přivlastnil, že však byl při tom přistižen, a vydal závitníky majiteli teprve po opětovné jeho žádosti a pohrůžce, že na něho zavolá četníka. Mylný jest názor zmateční stížnosti, že běží tu o trestný čin již dokonaný, poněvadž prý obžalovaný měl ony závitníky již ve svém držení. To bylo by lze tvrditi jen tehdy, kdyby jeho působením byly se závitníky ty ocitly v takové situaci, že vlastník na ně nemohl již účinkovati. Byl-li však obžalovaný, jak zjištěno, zpozorován při tom, jak závitníky strkal do kapsy, nenabyl tím ještě držení na nich a o dokonané krádeži nemůže býti řeči. Obžalovaný předsevzal sice vše, čeho bylo třeba k odnětí závitníků z držení zaměstnavatelova, ale k dokonání činu nedošlo, poněvadž byl zpozorován dříve, než závitníky přešly z držení dosavadního majitele do držení zlodějova. Příčina nedokonání pak záležela v okolnosti na vůli pachatelově nezávislé, totiž ve bdělosti majitele věci.

Správně tedy shledal soud nalézací, že jde tu o krádež nedokonanou. Při pokusu krádeže není ovšem již podle pojmu jeho účinná lítost možna; neboť předsevzal-li pachatel to, co žádá § 187 tr. z., ustoupil tím při nedokonané krádeži dobrovolně od pokusu a byl by pak z tohoto důvodu beztrestný. Nebylo proto ani potřebí, by v § 187 tr. z. bylo výslovně vytčeno, že při pokusu je účinná lítost vyloučena. V přítomném případě nemohl by se však obžalovaný dovolávati beztrestnosti ani tenkráte, kdyby bylo lze pokládati krádež za dokonanou, poněvadž podmínkou pro použití důvodu trestnost zrušujícího dle § 187 tr. z., jest aby pachatel nahradil škodu dobrovolně, z účinné lítosti, byť i na naléhání poškozeného, kdežto v přítomném případě jest zjištěno, že obžalovaný vydal předměty, jež si chtěl bezprávně přisvojiti, teprve na výhružku, že bude naň zavolán četník, tedy nedobrovolně a nikoliv z účinné lítosti, nýbrž ze strachu před trestem a proto, že mu vlastně nic jiného nezbývalo.