Rt 177/1920
Předražování. Lhostejno, zda předražovatel jedná pro sebe či jako funkcionář veřejnoprávní korporace.
(Rozh. ze dne 29.4.1920, Kr I 115/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Matěje Š. Augustina N. a Václava Z. do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 1.12.1919, jímž všichni tři obžalovaní znáni byli vinnými přečinem dle § 20 č. 2 b) cís. nař. z 24.3.1917, čís. 131 ř.z.
Z o d ů v o d n ě n í :
Zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 9 bez bližšího označení a 10 § 281 tr. ř., ve skutečnosti má na mysli pouze důvody čís. 9 b) § 281 tr. ř., dovozujíc, že jsou zde okolnosti, vylučující zlý úmysl na straně obžalovaných, totiž důvody § 2 lit. e) a g) tr. z. Dlužno předeslati, že rozsudek zjišťuje, že obžalovaní, přijavše jako členové obecního výboru obce L. nabídku sadařů na třešňovou úrodu z obecních sadů v roce 1918, znějící na 7550 K, dali poskytnouti obci, cenu patrně přemrštěnou, jsouce si této přemrštěnosti vědomi. Proti zjištěné úmyslnosti jednání na straně obžalovaných poukazuje stížnost na domnělý omyl u obžalovaných a neodolatelné donucení vylučující prý trestnost jejich jednání. Budiž však ihned podotknuto, že omyl na který se obžalovaní odvolávají, jest omylem právním, který pachatele neomlouvá. Stížnost totiž uvádí, že obžalovaní přijali cenu sadaři nabídnutou, domnívajíce se, že jest přiměřená a netušíce, že jejím přijetím dopouštějí se něčeho trestného. Naproti tomu vyslovuje soud, že obžalovaní jako zkušení hospodáři musili věděti, že třešní bylo nejvýše 40 q, že maximální cena v roce 1917 byla 60 K a 85 K za 1 q, a že věděli, že sady byly prodány v roce 1917, kdy byla úroda třešní mnohem větší než v roce 1918, za 2000 až 3000 K. Neodolatelné donucení shledává stížnost v tom, že byli obžalovaní nuceni přijmouti nabídku nejvyšší, a to vzhledem k předpisu § 69 obecního zřízení, který stanoví, že veškeré jmění obcí,které přináší užitek, dlužno spravovati tak, aby přinášelo důchod co možná nejvyšší, ježto by jinak obžalovaní mohli býti přidrženi k náhradě škody, kdyby byli přijali nabídky méně výhodné, a mimo to by se byli vysazovali podezření, že jednali snad z nekalých osobních pohnutek. Správně však poukázal již první soud na to, že předpisy o předražování platí stejně pro jednotlivce jako pro korporace a že jest nepřípustno, by byla obec obohacována činy v zákoně zakázanými. Předpisy obecního zřízení ukládají sice obžalovaným, by hleděli dosíci při správě obecního jmění co možná nejvyššího důchodu, avšak zajisté jen v mezích přípustných dle platných zákonů, tedy nikoliv měrou a způsobem v zákoně přímo zakázaným.

Zákonná ustanovení proti lichvě válečné, stanovící meze soukromé zištnosti v zájmu obecního prospěchu, zavazují obce jako hospodářské subjekty stejně jako soukromníky. Obava obžalovaných, že by respektování platných omezení co do přípustnosti zisku a požadování přiměřené ceny za předměty potřeby jim přineslo újmy majetkové, nebo dokonce podezřívání z nečestného jednání, jsou neodůvodněny.