Rt 176/1920
Usmrcení dětí matkou, by zachráněny byly před bídou, není činem spáchaným z neodolatelného donucení (§ 2 lit. g) tr. z.).
(Rozh. ze dne 24.4.1920, Kr I 165/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského jakožto výjimečného soudu v Hradci Králové ze dne 7.2.1920,pokud jím obžalovaná Františka S. sproštěna byl a dle § 259 č. 3 tr. ř. obžaloby pro zločin vraždy prosté dle §§ 134 a 135 č. 4 tr. z., rozsudek v odpor vzatý zrušil a odkázal věc soudu stolice prvé k novému projednání a rozhodnutí.
Z o d ů v o d n ě n í :
Rozsudek sprošťuje obžalovanou obžaloby, pokládaje čin, jí za vinu kladený, za nepřičítatelný se stanoviska právního po rozumu ustanovení § 2 lit. g) tr. z. Nabyl přesvědčení, že zlý úmysl obžalované je vyloučen, an čin stal se následkem neodolatelného donucení, ve kterém se tato degenerací, bídou a nemocí zubožená a sešlá žena v čase spáchání činu nalézala, že tu totiž byl takový psychický tlak, k jehož zdolání v beznadějné situaci, ve které byla tato žena, by bylo zapotřebí bývalo výjimečné síly duševní a síly odporu, na heroismus takřka hraničící, který nelze ani od normálního individua požadovati a tím méně od ženy, osudem a utrpením tak zdeptané.

Již z tohoto odůvodnění dotyčného výroku je patrno, že soud nalézací nepostřehl podstaty trestnost vylučujícího důvodu lit. g) § 2 tr. z., jejž obžalované ve formě neodolatelného nátlaku přiznává. Důvod tento totiž spočívá - nehledě k případům donucení násilím fysickým (vis absoluta), k nimž případ přítomný náleží - donucení psychickém (vis compulsiva), nabylo intensity a povahy t. zv. nezbytí, obětovati v kollisi dvou právně respektovatelných zájmů některý z nich na záchranu druhého. Neodolatelné donucení, jež soud nalézací u obžalované předpokládá, však nemohlo býti rázu právě vytčeného již proto, že šlo-li obžalované, jak soud nalézací dle jejího hájení přijímá, o to, by zachránila své děti před bídou, jim v případě jejího úmrtí hrozící, samozřejmě nemohl tento právní a lidský zájem obžalované resp. jejích dětí býti uhájen obětováním jejich života. Již tím je vyloučeno, mluviti v případě přítomném o kollisi různých právních zájmů a není tu tedy místa pro osvobození obžalované z důvodu nezbytí ve smyslu § 2 lit. g) tr. z. Jak patrno ze shora citovaného odstavce odůvodnění rozsudku, nepředpokládá též soud nalézací při obžalované takovéhoto rozporu právních zájmů, nýbrž vidí důvod, pro který čin její pokládá za nepříčitatelný, vlastně v tom, že obžalovaná nedovedla zdolati psychický tlak, jenž v ní vznikl působením nesnází, s nimiž jí bylo zápasiti, a že vzhledem k její degenerovanosti, sešlosti a ranám osudu nebylo ani lze na ní žádati, by vyvinula duševní sílu nutného odporu. V podstatě sprošťuje tudíž rozsudek obžalovanou proto, že uznává za dostatečně vysvětlitelný a omluvený nedostatek odolatelnosti obžalované oproti myšlence na usmrcení obou dětí, která pod vlivem okolností v mysli její utkvěla. Je zřejmo, že dle toho těžisko otázky po přičítatelnosti činu obžalované leží na poli jejího duševního stavu a zdraví. Také touto stránkou věci se soud nalézací zabýval. Uvážil, že obžalovaná S. jest osobou zatíženou po otci alkoholiku, a matce, která byla choromyslná a sebevraždou (oběšením) skončila, že vůbec se jí nedostalo školního nejprimitivnějšího vzdělání, že se u ní také jeví některé známky somatické degenerace, že se v čas činu, jsouc 46 roků stará, nalézala v době přechodu (klimakteria) a trpěla tudíž návaly krve k hlavě a zvýšenou dráždivostí nervovou a že v této duševní depresi své spatřovala jediné východitě z bídy a tísně stále rostoucí ve smrti celé rodiny. Soud nalézací konečně uvádí, že soudní lékaři podali, prozkoumavše duševní stav obžalované, konečný posudek, že nelze ji pokládati přes všechny své vylíčené vlivy, na uzrání činu a jeho provedení působící, za osobou nepříčetnou, t.j. že podmínky její svobodné vůle v době spáchání činu nebyly zrušeny. Zda však se k tomuto posudku soudních lékařů připojuje čili nic, soud nalézací v rozsudku nevyjádřil a nevyslovil se vůbec o tom, zda pokládá obžalovanou za osobu normální a vůbec resp. pro dobu činu příčetnou. Tuto vadu právem rozsudku zmateční stížnost státního zastupitelství vytýká za nejasnost resp. neúplnost, když na rozřešení otázky právě zmíněné záleží rozhodnutí o vině obžalované tím spíše, že důvod, z něhož rozsudek obžalovanou sprošťuje, s hlediska § 2 lit. g) tr. z. obstáti nemůže. Aniž tedy třeba obírati se zatím dalšími vývody zmateční stížnosti, bylo již z uvedené příčiny - ano na nedostatečném podkladě zjištění rozsudkových vyloučeno je použití práva materielního na případ přítomný - stížnosti vyhověti, rozsudek co do sproštění obžalované Františky S. zrušiti a věc vrátiti soudu nalézacímu k opětnému projednání a rozhodnutí. Při tom bude soudu nalézacímu uvážiti, zda není ve smyslu poslední věty § 126 tr. ř. nutno pro důležitost a obtížnost případu, vyžádati si o příčetnosti obžalované v době činu posudek fakulty lékařské.