Rt 175/1920
Skutkovou podstatu zločinu veřejného násilí dle § 93 tr. z. tvoří každé omezování napadeného v užívání jeho osobní svobody, leč by bylo tak nepatrným, že by překážky mohly býti kýmkoli beze všeho přemoženy, a leč by bylo omezeno na dobu tak krátkou, že by pro své rychlé pominutí jako takové nebylo ani pociťováno.
(Rozh. ze dne 22.4.1920, Kr II 15/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Jana A. do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 29.12.1919, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 93 tr. z.
Z o d ů v o d n ě n í :
Soud nalézací zjistil, že obžalovaný, když ho Terezie N. dne 10.8.1919 přistihla u potoka při chytání ryb, a již z dálky a to ze své louky, která se nachází na blízku, mu domlouvala, že jí rybáři pošlapáním trávy a rýpáním v zemi při hledání červíků dělají na louce velkou škodu, se na ni osopil, že on to nedělá, a po dalším jejím domlouvání k ní ihned přiskočil, zasadil jí pěstí dvě rány do hlavy, takže, ztrativši na chvíli vědomí, svalila se na zem, načež ji strhl až přes kotníky do bahna, pak ale když volala o pomoc děvče Márinku, ji ihned pustil. Sám obžalovaný doznal, že N-ovou, ježto mu stále nadávala, snažil se strhnout do potoka, by ji za nadávky ztrestal, že ji však ihned pustil, a připouští v zmateční stížnosti, že N-ovou "ztěžoval ve volném pohybu tím, že ji táhl za ruku".

Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje proti odsouzení jeho pro zločin dle § 93 tr. z. důvod zmatečnosti čísla 9 lit. a) § 281 tr. ř., dovozujíc, že omezení osobní svobody ve smyslu § 93 tr. z. vyžaduje, nestalo-li se uzavřením, nýbrž jiným způsobem, by tento jiný způsob omezování kvalitativně blížil se uzavření, čili, by omezení to rovnalo se uzavření v nějaké místnosti.

Tomuto stanovisku dlužno přisvědčiti, že omezení osobní svobody, by nabylo zločinné povahy ve smyslu § 93 tr. z., nesmí býti tak nepatrným, že překážky, osobní svobodě kladené, mohou kýmkoli býti beze všeho přemoženy a že nesmí býti omezeno na dobu tak krátkou, by omezení pro své rychlé pominutí nebylo jako takové ani pociťováno. Jinak však stačí ke skutkové podstatě § 93 tr. z., pokud není založena svémocným uzavřením, po stránce objektivní každékoliv jednání, jímž osoba, nad kterou pachateli nepřipouští podle zákona moc, a již pachatel nemá důvodu pokládati za zločince nebo člověka škodlivého nebo nebezpečného, omezována je v užívání své osobní svobody, zejména tedy ve volnosti pohybu a ve výkonu vlastní volby místa pobytu. Dle této definice však nemůže býti pochybno, že zjištěné jednání obžalovaného správně soudem nalézacím podřazeno zákonu, neboť obžalovaný, drže Terezii N. za ruku, vlekl ji proti její vůli s louky na vzdálenost asi 24 kroků k potoku, kde ji strhl až po kotníky do bahna, a je dále zjištěno, že N-ová byla proti obžalovanému takřka bezbranná a ve svém volném pohybu na delší dobu a úplně obmezena. Jednání obžalovaného oproti osobní svobodě Terezie N. tudíž nikterak nebylo prosto oné intensity, jíž se ku skutkové podstatě § 93 tr. z. vyžaduje, i nelze proto uznati rozsudek za právně mylný.