Rc 980/1921
Postoupena-li táž nemovitost dvěma osobám, jest ten, kdo dříve zažádal o knihovní řád vlastnického práva, vlastníkem, třebaže věděl, že nemovitost byla již dříve postoupena jinému.

(Rozhodnutí ze dne 16.03.1921, Rv II 301/20)
Z odůvodnění.
Smlouvou ze dne 17. dubna 1910 prodal Josef Sch. sporné nemovitosti žalobci, jenž se ihned ujal jejich držby, převod vlastnického práva nebyl však vtělen, smlouvou pak ze dne 20. května 1918 prodal Josef Sch. tytéž nemovitosti žalovanému, jenž stal se zápisem do knih pozemkových knihovním jich vlastníkem. Žalobě na knihovního nabyvatele o uznání práva vlastnického a vydání listiny ku knihovnímu převodu vlastnického práva pro žalobce procesní soud prvé stolice vyhověl mimo jiné

z těchto důvodů:

Jest prokázáno, že žalobce opírá se o platný důvod právní a že do držby nemovitostí se dostal způsobem pravým (§ 372 obč. zák.), kdežto žalovaný, jsa nepořádným a lstivým knihovním držitelem, ježto věděl, že sporné nemovitosti byly již dříve žalobci zcizeny, musí mu ustoupiti (§ 373 obč. zák.). Mylným jest názor žalovaného, že žalobce může své nároky uplatňovati pouze proti Josefu Sch-ovi. Zajisté i on ručí žalobci, tím však není vyloučeno ručení žalovaného. Rovněž neprávem dovolává se žalovaný ustanovení § 440 obč. zák., dle něhož, prodána-li nemovitost dvakráte, stal se žalovaný vlastníkem. Vždyť jmenovaný § upravuje pouze přednostní právo mezi dvěma nabyvateli, kteří oba žádali o vtělení svého vlastnického práva k téže nemovitosti, nelze ho však použiti, jde-li o rozřešení otázky, co platí, byla-li nemovitost jednomu předána do naturální držby a jiný nabyl nemovitosti knihovním vkladem vlastnického práva. Ovšem nestal se žalobce knihovním vlastníkem sporných nemovitostí, ježto mu nebyly knihovně připsány, jest však přece jich vlastníkem ve smyslu § 372 obč. zák. a právem domáhá se jich žalobou publicianskou.

Odvolací soud žalobu zamítl.

Důvody:

Odvolacímu důvodu nesprávného právního posouzení nelze upříti oprávnění. Odvolací soud jest toho názoru, že soud prvé stolice ustanovení § 440 obč. zák. vyložil nesprávně, domnívaje se, že § 440 stanoví jen přední právo mezi dvěma nabyvateli, kteří oba o knihovní vklad svého vlastnického práva k témuž předmětu zažádali, že však neupravuje poměr mezi naturálním a knihovním držitelem. Ve skutečnosti dlužno však vykládati ustanovení § 440 obč. zák. ve spojitosti s §§ 430 a 322 téhož zákona. Neboť jako při movitých věcech pozůstává tradice ve skutečném odevzdání, tak při knihovních tělesech v aktu intabulačním a jako při několika zcizeních movitých věcí náleží vlastnictví tomu, komu byla věc odevzdána, tak má vlastnictví ku knihovním tělesům přináležeti tomu, kdo byl do pozemkové knihy zapsán (§ 431 obč. zák.). V tomto případě dlužno však rozluštiti otázku, co jest právem, když několik osob o vklad požádá. Tuto otázku řeší ustanovení § 440 obč. zák. ve smyslu priority žádosti t.j. nemovitá věc připadne tomu, kdo dříve o vklad zažádal. Rozhodnutí sporu závisí tudíž jedině od zodpovědění právní otázky, zda-li § 440 obč. zák. předpokládá, že nabyvatel vklad si vymohší, nevěděl o dřívějším přenechání téže věci osobě jiné. Příslušné ustanovení není v zákoně obsaženo a nelze je tam s poukazem na ustanovení o nepoctivé držbě vsunouti. Byla-li též nemovitost dvěma různým osobám předána, mají tyto před knihovním odevzdáním jen nárok osobní. Teprve ten, kdo dříve o knihovní vklad požádal (§ 440 obč. zák.), učiní svůj osobní nárok nárokem věcným a stane se vlastníkem. Pokud dřívější kup poskytuje pouze právní titul a prodaná věc před knihovním převodem dřívějšímu kupiteli ještě nenáleží, potud nemůže o nepoctivé knihovní držbě pozdějšího kupitele, byť o dřívějším kupu věděl, avšak přes to dřívější žádostí knihovní přípis sobě zajistil, býti řeči; vždyť se při jeho postupu nejedná o to, aby věc, která jest již ve vlastnictví jiného, tomuto odňal, nýbrž aby své osobní právo, jež právu jiného nezadá, zaměnil dříve v právo věcné. Ustanovení § 440 obč. zák. dlužno i v tomto případě použíti; neboť jedná se o dvojí prodej sporných pozemkových parcel se strany Josefa Sch. kupem dne 20. května 1918 na žalovaného. V prvém kupu jest pouze jedna parcela totiž 1574 jako prodaná uvedena, ačkoliv žalobce ve sporu uplatňuje, že veškeré sporné parcely koupil. Avšak i kdyby v kupu ze dne 17. dubna 1910 veškeré sporné parcely byly jako prodané uvedeny, přináleželo by přece žalovanému vlastnictví k těmto sporným parcelám, jelikož sobě dříve knihovní vklad k těmto parcelám vymohl; avšak v prvnějším kupu nejsou sporné parcely vůbec jako prodané uvedeny, ačkoliv se tam děje o nich zmínka; žalobní nárok jest proto neoprávněný s poukazem na ustanovení § 440 obč. zák. a bylo proto uznáno, jak jest svrchu uvedeno, to tím více, jelikož nějaké podvodné nebo lstivé jednání, jehož by se byl žalovaný oproti žalobci dopustil, tímto tvrzeno nebylo a také ze skutkového a průvodního materiálu procesního ho nikterak odvozovati nelze. Již ta okolnost, že v kupu ze dne 17. dubna 1910 jest pouze jen jediná parcela, totiž čís. 1574 jako prodaná uvedena, vylučuje možnost podvodného jednání na straně žalovaného, a není proto žaloba publiciánská vedle ustanovení § 372 a násl. obč. zák. na místě.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

S hlediska dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c.ř.s. tvrdí dovolatel především, že ustanovení § 440 obč. zák. v tomto případě nelze použíti proto, poněvadž prý § 440 obč. zák. řeší pouze případ kolise žádostí za vklad, že však neřeší otázky, co jest právem, byla-li nemovitost jedné osobě odevzdána do naturální držby a druhá osoba vymohla si knihovní vklad a poukazuje v tomto směru na doklad správnosti svého právního názoru na znění marginální rubriky k § 440 obč. zák.: "předpis o kolisi vkladů". Dovolatel patrně drží se tu důvodů rozhodnutí býv. nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 31. března 1881, čís. 8354 sbírky Glaser-Unger. Na vyvrácení tohoto názoru stačí poukázati k tomu, že § 440 obč. zák. dle svého textu řeší otázku, komu nemovitá věc připadne, postoupí-li ji vlastník dvěma různým osobám. Citovaná marginální rubrika, jež k výkladu § 440 vůbec se nehodí, nemůže přece ničeho měniti na tak jasně znějícím jeho textu (srovnej Stubenrauch stránka 575). Dovolatel zastává dále názor, že již z důvodů morálky, důvěry a poctivosti v právním styku jest ochranu § 440 obč. zák. odepříti tomu, kdo věděl o dřívějším mimoknihovním postoupení. Tomuto názoru jako, i dalším vývodům dovolatelovým s hlediska dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c.ř.s. nelze přiznati oprávnění. Úplné čili knihovní vlastnické právo k věcem nemovitým v knihách zapsaným (odvozené nabytí) nabývá se jedině vkladem do knih veřejných (intabulací; § 431 a násl. obč. zák.) - předpokládajíc ovšem, že převodce vlastníkem věci byl, že jest způsobilým k tomuto právnímu jednání a že příjemce jest způsobilý, vlastnictví statku nabýti. Poněvadž nabytí knihovního vlastnictví jest podmíněno vkladem do knih veřejných a tradice sama jest pro převod vlastnictví bezvýznamná, přísluší vlastnictví tomu, kdo dříve o vklad u soudu knihovního zažádal (§§ 440, 430 obč. zák., §§ 29, 103 kn. zák.). Odvolací soud správně vystihl podstatu sporu, vysloviv, že jeho rozhodnutí závisí jedině od zodpovědění právní otázky, zdali § 440 obč. zák. předpokládá, že nabyvatel vymohší vklad nevěděl o dřívějším přenechání téže věci osobě jiné, a když, položiv si tuto otázku, zodpověděl ji v ten rozum, že takové ustanovení v zákoně obsaženo není a nelze je tam s poukazem na ustanovení o nepoctivé držbě vsunouti. Postoupil-li tedy vlastník tutéž nemovitou věc rozličným osobám, připadne na toho, kdo prve podal žádost intabulační u soudu knihovního. Zdali nabyvatel o obligačním nároku osoby třetí věděl čili nic, jest lhostejno. Právní názor tento jest také ve shodě s judikaturou bývalého nejvyššího soudu ve Vídni (srovnej: rozhodnutí ze dne 12. září 1878, čís. 4491, otištěné v "Právníku" z roku 1879 stránka 160, rozhodnutí ze dne 23. října 1873, čís. 8489, reper. nálezů čís. 59, čís. 5114 sbírky Glaser-Unger, rozhodnutí ze dne 22. prosince 1909, čís. 4847 Glaser-Unger), jakož i s panující doktrinou (srovnej Randa: "Právo vlastnické", šesté vydání, stránka 249-250, týž: "Eigentumsrecht", str. 339, 352, Stubenrauch "Komentar", str. 575, Kirchstetter k § 440 obč. zák.). Ony ohledy spíše mravní než právní, důvody morálky, důvěry a poctivosti v právním styku, pro které dovolatel patrně pod vlivem Burkhardovým (Systhem des österreichischen Rechtes III str. 321) a Kainzovým (II. § 157 p. 20) chce odepříti ochranu §u 440 obč. zák. tomu, kdo věděl o dřívějším mimoknihovním postoupení, nemohou na hořejším výkladu tohoto zákonného ustanovení, odpovídajícím zákonu, ničeho měniti (Randa "Právo vlastnické" alinea nota 16 k § 34). V tomto případě se jedná o dvojí prodej sporných pozemkových parcel se strany Josefa Sch. kupem ze dne 17. dubna 1910 na žalobce a dne 20. května 1918 na žalovaného. V prvém kupu jest pouze jedna parcela, totiž 1574 jako prodaná uvedena, ačkoliv žalobce uplatňuje, že veškeré sporné parcely koupil. Avšak i kdyby v kupu ze dne 17. dubna 1910 byly veškeré sporné parcely jako prodané uvedeny, přináleželo by přece žalovanému vlastnictví k těmto sporným parcelám, jelikož si dříve knihovní vklad k nim vydobyl.