Rc 950/1921
Žádaje o vtělení práva zástavního, musí se dlužník vykázati plnou mocí zástavního věřitele. Jinak může zástavní věřitel povolení vkladu zástavního práva odporovati rekursem.

(Rozhodnutí ze dne 1.03.1921, R II 101/21)
Z odůvodnění.
Dlužník žádal na knihovním soudě, by povolen byl na jeho domě vklad zástavního práva pro pohledávání spořitelny, jež jí přísluší proti němu z dluhopisu. Plné moci spořitelny k návrhu nepřiložil.

Knihovní soud žádosti vyhověl, rekursní soud ji zamítl.

Důvody:

Právem namítá stěžující si spořitelna, že žadatel k podání knihovní žádosti nebyl oprávněn, poněvadž k tomu je oprávněn jen věřitel a poněvadž dlužník od něho k podání knihovní žádosti splnomocněn nebyl. To plyne z §§ 77 odstavec druhý kn. zák., dle něhož musí žadatel, domáhající se knihovního vkladu ve prospěch osoby druhé, od této míti plnou moc, a nemluví o náležitostech plné moci, kterou by žadatel musil míti, žádá-li o vklad v neprospěch svého mandanta, jak tomu jest v §§ 31 a 123 odstavec čtvrtý kn. z. Jediný případ, kdy může žádat o vklad ten, proti němuž vklad směřuje, jest uveden v § 97 kn. zák. Plné moci žadatel neměl a dlužní úpis také nemá popisu věřitelova, který by žadatele k podání žádosti zmocňoval.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Dle § 94 knih. zák. může knihovní soud povoliti knihovní zápis jen tehdy, není-li pochybnosti o tom, že za zápisy knihovní jménem vlastním smějí žádati zpravidla jen ti, kdož jimi knihovních práv nabývají, nebo jimž zápisy ty jinak jsou na prospěch. Zásada ta je zřejma i z ustanovení § 77 knih. zák., jenž výslovně upravuje sice jen otázku, kdo může žádati za knihovní zápis jménem jiného, přece však již dle svého nadpisu dotýká se mimochodem i otázky, kdo může tak činiti jménem vlastním, ustanovuje, že k podání o zápis jménem toho, komu jest zápis na prospěch, stačí všeobecná plnomoc, kdežto mlčením pomíjí otázku o náležitosti plné moci v jiných případech, tedy všeobecné zásady se nedotýká. Dále nutno poukázati i k tomu, že dle § 449 a násl. obč. zák. zápis práva knihovního předpokládá titul práva zástavního, jenž při dobrovolném právu zástavním záleží v zástavní smlouvě, jež je dle své povahy a podle § 1368 obč. zák. smlouvou oboustrannou, ke které třeba též souhlasu věřitele. Plným právem tedy rekursní soud má za to, že, žádá-li dlužník na místě věřitele o vtělení práva zástavního, musí se vykázati zmocněním, a jelikož dle spisů žadatel požadavku tomu nevyhověl, nutno knihovní žádost zamítnouti. Tvrdí-li stěžovatel, že věřitel nemá vůbec práva odporovati knihovnímu zápisu, v jeho prospěch učiněnému, že má pouze na vůli, by po případě odepřel vyplacení zápůjčky a že dále již § 123 čís. 4 knih. zák. má na mysli knihovní zápis ku žádosti dlužníka, stačí poukázati k tomu, že vývody ty správnost stanoviska rekursního soudu vyvrátiti nemohou, jelikož právě § 123 čís. 4 knih. zák. má na mysli žádost zmocněné osoby a předpokládá tudiž plnou moc jí udělenou, a s druhé strany pak nelze věřiteli upříti právo stížnosti již proto, že jde o věc, jeho se týkající. Taktéž nemůže býti rozhodným, že prý zvláště při zápůjčkách, daných peněžními ústavy, zpravidla prý jen dlužník o zajištění zápůjčky žádá, jelikož tento tvrzený zvyk nemůže mít vlivu na právní posouzení věci.