Rc 802/1920
W - konto.
Převezme-li komisionář prodej cenných papírů na burse, ač mu známo, že bursovní dohodce nebo kulisier není povinen jmenovati a dle bursovní zvyklosti neoznamuje kupitele, a že následkem toho nebude s to pojmenovati komitentovi kupitele, musí komisionář dáti si líbiti, použije-li proti němu komitent práva č. 376, odstavec třetí obch. zák. Použije-li komitent tohoto práva, má otázka, zda komisionář uzavřel obchod s osobou třetí či sám v sobě, pouze ten význam, že komisionář v onom případě ručí jako samoplátce za to, co skutečný smluvník má plniti, v druhém případě vzniká mezi komisionářem a komitentem přímý právní poměr kupitele k prodateli nebo naopak.
(Rozhodnutí ze dne 7.12.1920, Rv II 246/20)

Z odůvodnění.
Žalobce (brněnská firma) dal dne 28. ledna 1919 brněnské filiálce banky do komise prodej 50 tabákových akcií, jež banka prodala dne 1. února 1919 (valuta ke dni 14. února 1919) na vídeňské burse a převedla výtěžek na zvláštní konto. Ve sdělení, jímž žalobci prodej oznamovala, neuvedla jména kupce akcií. Žalobě na vyplacení strženého peníze bylo soudy všech tří stolic vyhověno, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Rozhodnutí sporu závisí na tom, je-li žalobce oprávněn pokládati žalovanou za přímou kontrahentku při prodeji 50 tabákových akcií, jímž žalovaná jako komisionářka byla pověřena. K této otázce odpověděli právem kladně oba nižší soudové. Netřeba ani poukazovati k tomu, že žalovaná v oznámení ze dne 3. února 1919 výslovně sama označila sebe jako kupitelku ("kauften wir von Ihnen"); dosti na tom, že spolu s oznámením o provedeném příkazu nepojmenovala někoho jiného jakožto kupitele akcií (čl. 376 odstavec třetí obch. zák.). To jest rozhodující. Nesejde na tom, proč nepojmenovala třetího kupce, neboť důvody toho zkoumati nepřísluší komitentovi, který musí se s tím spokojiti. Z toho, že akcie dle tvrzení žalované svého času ve Vídni koupené a ve Vídni ležící podle příkazu žalobcova měly na vídeňské burse býti prodány a tam snad i prodány byly, nemůže žalovaná ve svůj prospěch nic odvozovati; mohlať na vídeňské burse prostřednictvím svého vídeňského komisionáře vystoupiti současně jako prodatelka akcií (za komitenta) a jako kupitelka jich. Bezvýznamnou jest i další námitka, že bursovní dohodce, po případě kulisier, nejsou povinni uvésti jméno kupitele a také je neuvádějí. Tím nepozbývá platnosti ustanovení třetího odstavce čl. 376 obch. zák. a nedoznává újmy právo komitentovo z tohoto ustanovení plynoucí. Převezme-li komisionář prodej cenných papírů na burse, ač mu jest známo, že bursovní dohodce nebo kulisier není povinen jmenovati kupitele a podle bursovních zvyklostí neoznamuje jména kupitelova, - a není-li pak komisionářovi možno pojmenovati komitentovi kupitele, jde to na jeho vrub a on musí dáti si líbiti, když komitent, používaje vůči němu práva čl. 376 odstavec třetí obch. zák. drží se jeho jakožto přímého kontrahenta. Nesprávný jest i názor žalované, že předpis č. 376 odstavec třetí obch. zák. připouští beze všeho protidůkazy, že komisionář nevstoupil sám do obchodu. To platí jen tehdy, když komitent nepoužije práva jemu v článku 376 odstavec třetí obchodního zákona vyhrazeného. Použije-li však - jako zde - komitent tohoto práva, může beze všeho pokládati komisionáře za přímého kontrahenta t.j. nebývá proti komisionáři z provedení příkazu nároků přímých, kdežto jinak vznikají mu jen práva odvozená totiž postoupená práva komisionářova.Tu pak má otázka, zda komisionář vskutku kontrahoval s osobou třetí nebo sám (v sobě) provedl obchod, jen ten význam, že v případě prvním komisionář ručí jako samoplátce za to, co skutečný kontrahent má plniti, kdežto v případě druhém vzniká mezi komitentem a komisionářem přímý právní poměr kupitele k prodateli nebo naopak. Na všechen způsob však může komitent pokládati komisionáře za přímého smluvníka. Když tomu tak jest, nemá proti žalobci nařízení vlády ze dne 6. února 1919 č. 57 sb.z. a n. místa. Příhoda, že nebylo snad již možno převésti částku odpovídající výtěžku akcií do tuzemska, která by jinak ovšem stíhala komitenta, jde za daných okolností na vrub žalované; žalobce tím dotčen není, on mohl beze všeho (byť snad teprve po 14. únoru 1919 jakožto dni výplaty) žádati, aby mu žalovaná jakožto přímá kontrahentka vyplatila po případě k dobru připsala kupní cenu akcií a to v tuzemsku, ježto plništěm závazku žalované jest dle č. 324 odstavec druhý obch. zák. Brno; žalovaná pak nebyla oprávněna převésti o své újmě výtěžek ten žalobci na řádném kontě k dobru již připsaný dodatečně na zvláštní konto německo-rakouské a později na konto rakousko-uherských korun (bankovek neokolkovaných). Tím však prokázána již oprávněnost žalobní žádosti a nelze tvrditi, že soudové nižší, vyhověvše žalobě, mylně posoudili věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c.ř.s.).