Rc 7580/1927
Není třeba, by dědic ze závěti podával vždy žalobu na vyděděného dědice, a není pozůstalostní soud oprávněn, by mu ukládal povinnost k podání této žaloby a za tím účelem mu určil lhůtu. Teprve, kdyby vyděděný žaloval o vyplacení povinného dílu, bude na dědicích ze zákona, by důvod vydědění ve sporu udali a prokázali.

(Rozhodnutí ze dne 02.12.1927, R II 383/27)
Z odůvodnění.
Pozůstalostní soud rozdělil mezi přihlášenými dědici ze závěti a dědicem ze zákona žalobní roli podle § 125 nesp. říz. v ten způsob, že pod písm. A přikázal zákonnému dědici Emilu S-ovi roli žalobce, poukázav ho, by do 30 dnů ode dne doručení usnesení podal žalobu o určení, že jest neplatnou závět zůstavitelky ze dne 6. března 1925, jinak že bude pokračováno v pozůstalostním řízení, nehledíc na jeho dědický nárok, odkázaný na pořad práva. V odstavci pod písm. B) přikázal dědicům ze závěti, by na zákonného dědice Emila S-a podali do 30 dnů ode dne doručení usnesení žalobu o určení, že Emil S. jest nehoden dědického práva po Otilii S-ové, že jest důvodně a zákonným způsobem vyděděn. Touto druhou pod B) uvedenou částí usnesení cítili se stíženými dědicové ze závěti, tvrdíce, že sice uznávají svou povinnost dokázati ve sporu, který Emil S. zahájí o neplatnost závěti, pokud se týče o vyplacení dílu povinného, žalobci důvod vydědění, popírají však právo pozůstalostního soudu nutiti je k podání samostatné žaloby v tom směru. Navrhli proto vypuštění odstavce B) z uvedeného usnesení. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.

Nejvyšší soud vyhověl rekursu dědiců ze závěti pokud se týkal odstavce B) usnesení prvého soudu a zrušil tento odstavec.

Důvody:

Pokud rekursní soud nevyhověl návrhu dědiců ze závěti, by byl druhý pod B) uvedený odstavec vymístěn z usnesení prvého soudu, jde tu o srovnalá usnesení nižších soudů, jež lze napadnouti jen z důvodu zřejmého rozporu se zákonem nebo se spisy, nebo z důvodu zmatečnosti (§ 16 nesp. říz.). Dovolací stížnost dědiců ze závěti napadá právem toto rozhodnutí, jelikož zřejmě odporuje zákonu. § 125 nesp. říz. předpisuje pozůstalostnímu soudu, by rozdělil mezi přihlášené dědice procesní role žalobců a žalovaných toliko v jediném případě, jsou-li přihlášky dědiců vespolek v rozporu a tu má pozůstalostní soud stanoviti i lhůtu, do které dlužno žalobu podati a oznámiti stranám důsledek toho, nebude-li žaloba včas podána. Tomu předpisu vyhověno odstavcem A) rozhodnutí prvé stolice. § 771 obč. zák. sice stanoví, že důvod vydědění musí vždy dědic prokázati, ať již byl zůstavitelem v závěti uveden, nebo ne, tím však není řečeno, že musí dědic ze závěti k tomu cíli podati vždy žalobu na vyděděného zákonného dědice. Nepodá-li vyděděný v tomto případě žalobu o neplatnost poslední vůle zůstavitelky, neb podá-li ji sice, bude-li však pravoplatně zamítnuta, nebude pro dědice ze závěti podnětu, by prokázali vyděděnému důvod vydědění. Teprve kdyby vyděděný žaloval o vyplacení dílu povinného, bude na dědicích ze závěti, by důvod vydědění ve sporu udali a dokázali (§§ 771 a 782 obč. zák., Ehrenzweig Erbrecht § 529 str. 503). Důkaz ten mohou však, jak z uvedeného plyne, dědicové ze závěti provésti též jako žalovaní ve sporu zahájeném vyděděným a není potřeba, by podávali k tomu cíli žalobu, a není též zákonného důvodu, ba ani oprávnění, by jim soud pozůstalostní ukládal povinnost k podání žaloby a by jim za tím účelem předpisoval lhůtu.