Rc 7569/1927
Poštvání nebo podráždění zvířete ve smyslu § 1320 obč. zák. má na mysli činnost, vztahující se ku zvířeti, nikoliv však případ, kdy si poškozený zvířete vůbec nevšímal, nýbrž útočil pouze proti jeho pánovi.

(Rozhodnutí ze dne 01.12.1927, Rv I 841/27)
Z odůvodnění.
Žalobce dostal se v hostinci se žalovaným do rvačky, za níž se pes žalovaného vrhl na žalobce a pokousal ho. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že uznal žalobní nárok pouze zpolovice důvodem po právu.

Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.

Důvody:

Žalobce domáhá se náhrady škody, kterou utrpěl tím, že ho pes žalovaného pokousal, a poukazuje výslovně na předpis § 1320 obč. zák. Podle tohoto předpisu ručí chovatel zvířete za škodu zvířetem způsobenou, nedokáže-li, že se postaral o potřebné opatření zvířete nebo o dohled na ně. Jde tu o ručení za vinu, ale s přesunutým břemenem průvodním. Žalovaný se o takový důkaz ani nepokusil a svou obranu založil jen na tom, že prý byl pes vydrážděn tím, že se žalobce vrhl na žalovaného a pěstí ho udeřil. Odvolací soud neposoudil věc po stránce právní správně, když, zkoumav, co bylo psu podnětem k tomu, že žalobce pokousal, a, usoudiv, že to byla rvačka mezi žalobcem a žalovaným, která psa podráždila, a že pes musil rvačku pozorovati, uznal podle § 1304 obč. zák. na zavinění obou stran stejnou měrou. Také žalovaný zastával již v odvolání a zastává i v dovolací odpovědi názor, že pes viděl ránu, kterou žalobce žalovanému zasadil, a, ježto jest vycvičen k obraně svého pána, byl tím vydrážděn tak, že se na žalobce vrhl. Žalobce naproti tomu vidí naopak vydráždění psa v jednání žalovaného, protože tento náhle od stolu vyskočil, k žalobci přiskočil, ze dveří na chodbu ho vyhodil a tam na něm klečel. Již z těchto různých stanovisek je vidno, jak těžko bylo by zkoumati popud zvířete, které jiného poškodilo. Vždyť žalovaný sám v tom směru uvedl v odvolacím spise doslovně, že "téměř každý pes se vrhne na cizího člověka, který třebas jen přátelsky, nebo náhodou vztáhl ruku na jeho pána" a dále, že "každému se již častěji v životě přihodilo, že jda s osobou, provázenou psem, této něco vykládal a při tom o ni rukou zavadil a již to mělo v zápětí výpad psa proti němu". Z těchto vývodů však nutno vyvoditi jedině správný důsledek, že chovatel zvířete musí se postarati o potřebné opatření nebo dohled, nemoha důvěřovati zvířeti, a že, neučiní-li tak, ručí za škodu zvířetem způsobenou, jak to právě § 1320 obč. zák. předpisuje. Správně uvedl již první soud a správně uvádí také dovolání žalobcovo, že pes neměl býti do hostinské místnosti vůbec brán (což na mnohých místech jest policejně zakázáno) a že, byl-li tam již přiveden, měl býti uvázán nebo košíkem opatřen nebo jinak náležitě opatrován. Ježto žalovaný nic takového nedokázal, ručí podle § 1320 obč. zák. za celou škodu, i kdyby byla bývala popudem pro psa snaha přispěti na pomoc svému pánovi. Žalovaný - a jak se zdá i odvolací soud - zkoumajíce, co psa podráždilo, mají patrně na mysli první větu § 1320 obč. zák., podle které za škodu zodpovídá ten, kdo zvíře poštval nebo vydráždil. Tento předpis III. novely byl již v dřívějším doslovu § 1320 obč. zák. a byl převzat, by bylo naznačeno, že v první řadě jest k náhradě povinen ten, kdo má bezprostřední vinu, a že tento bezprostřední viník jest postihem povinen chovateli zvířete, jenž ručí kromě něho (srov. motivy strana 397). Ale nehledě k tomu, že - jak právě řečeno - ručí spolu také chovatel zvířete, který "zanedbal jeho opatření", nehodí se právě uvedený předpis na souzený případ, neboť má na mysli činnost mající nějaký vztah ke zvířeti, totiž buďsi poštvání zvířete nebo jeho vydráždění, ale nemá na mysli případ, jako jest tuto, kde žalobce si psa vůbec nevšímal, a jest nejisto, zda o něm vůbec věděl. Kdyby se mu měla přičítati spoluvina, musila by býti zajisté také řešena otázka, zda žalobce o psu věděl a zda mohl při obyčejné opatrnosti (§ 1297 obč. zák.) seznati, že jeho srážka se žalovaným mohla by vyvolati zakročení psa. Těmito otázkami se odvolací soud neobíral, ale není třeba jimi se obírati podle toho, co bylo již shora vyloženo.