Rc 7543/1927
Hostinskou koncesi může uděliti jen úřad a nelze z ní plynoucí oprávnění zpravidla předati ani převzíti soukromoprávním jednáním. Hostinský podnik však může býti předmětem soukromoprávních jednání.

Ručení nabyvatele podniku za dluhy podniku (§ 1409 obč. zák.) pojí se k převzetí podniku a nikoliv k převzetí té neb oné jeho více méně podstatné součástky. Ručení vzniká skutečným odevzdáním podniku.

(Rozhodnutí ze dne 24.11.1927, Rv I 266/27)
Z odůvodnění.
Žalobce dodal pivo do hostince, jenž náležel Barboře D-ové a jejž tato postoupila své dceři Marii V-ové. Žalobě, by žalované Barbora D-ová a Marie V-ová byly uznány povinnými zaplatiti rukou společnou a nerozdílnou odebrané pivo vyhověl procesní soud prvé stolice pouze ohledně Barbory D-ové.

K odvolání žalobce uznal odvolací soud podle žaloby i proti Marii V-ové.

Důvody:

Především nelze upříti oprávnění výtce odvolatelově, že prvý soudce nevystihl náležitě zjištěnou skutkovou okolnost, že žalovaná Barbora D-ová podle smlouvy trhové (postupní) ze dne 21. října 1922 postoupila a odevzdala usedlost čp. 12 v Z. i s hostincem spolužalované své dceři Marii V-ové a jejímu muži Antonínu V-ovi, že pak živnost hostinskou provozovala ještě dále na vlastní pěst. Soud odvolací sdílí plně právní názor odvolatele, že na rozdíl od nemovitosti jest též zmíněná hostinská živnost v nemovitosti té provozovaná sama o sobě zvláště určitou majetkovou hodnotou, které také samu o sobě lze nabýti, tudíž že tato živnost jest zvláštním jměním, pokud se týče podnikem, jaký má na mysli ustanovení § 187 III. dílčí novely. Zjistil-li tedy prvý soudce, že po prodeji, pokud se týče po postupu nemovitosti manželům V-ovým, živnost hostinskou jim podle smlouvy rovněž postoupenou Barbora D-ová provozovala na dále sama na vlastní účet a že Marie V-ová počala živnost tu na svůj účet provozovati sama teprve v roce 1925, když jí udělena byla hostinská koncese, pak podle názoru soudu odvolacího teprve tento okamžik, kdy se Barbora D-ová provozování živnosti té na vlastní účet vzdala a kdy spolužalovaná Marie V-ová živnost tu na svůj účet provozovati počala, dlužno považovati za převzetí jmění, vlastně podniku spolužalovanou Marií V-ovou ve smyslu ustanovení § 187 III. dílčí novely. S názorem prvého soudu, že převzetí podniku stalo se již zároveň s odevzdáním hostince, jež stalo se, jak mezi stranami není ani sporno, již v roce 1922 souhlasiti nelze, ba není ani rozhodné, kdy se Barbora D-ová vzdala hostinské koncese, pokud se týče, kdy postoupila hostinský inventář, což vše nemusí míti ještě v zápětí převzetí živnostenského podniku samotného nabyvatelem nemovitosti a hostinského inventáře. Dokonce pak není převzetí živnosti podmíněno vzdáním se koncese dřívější majitelkou živnosti a jejím nabytím novou majitelkou. Důsledkem toho jest za účelem důkladného vysvětlení věci a řádného posouzení rozepře třeba zjistiti okamžik, kdy skutečně žalovaná Barbora D-ová živnost hostinskou na svůj účet přestala provozovati, ponechavši další provozování živnosti spolužalované své dceři Marii V-ové na její vlastní účet, čímž podle toho, co shora uvedeno, rozuměti jest převzetí podniku toho posléze jmenovanou. Soud prvé stolice zjistil sice, že žalovaná Marie V-ová počala provozovati živnost na svůj účet teprve v roce 1925, když jí byla udělena hostinská koncese, blíže datum toho nezjistiv. Shledal proto soud odvolací potřebným, za účelem bližšího určení tohoto data, opakovati důkaz výslechem svědků Antonína V-a a Josefa H-a. A tu na základě výpovědí jmenovaných svědků ve spojení s výpovědí žalované Barbory D-ové má soud odvolací za prokázáno, že jmenovaná žalovaná zmíněnou živnost hostinskou provozovala sama na svůj účet až do Nového roku 1926 a že teprve po té počala na svůj účet tuto živnost provozovati spolužalovaná její dcera Marie V-ová, kteréžto zjištění souhlasí ostatně s původním přednesem této žalované, podle něhož převzala hostinec až 4. ledna 1926. Ježto tato žalovaná - jak má soud odvolací výpovědí svědka Antonína V-a ve spojení s výpovědí jí samotné dále zjištěno, - byla již v listopadu 1925, tudíž před tím, než skutečně živnost hostinskou převzala, v pivovaře žalobcově, kde jim týž řekl, že dluh matky její za pivo dělá přes 3.000 Kč, a ježto též soudem prvé stolice bylo bezvadně zjištěno, že Barbora D-ová za pivo do konce listopadu 1925 od žalobce odebrané témuž zažalovanou částku dluhovala, a ježto konečně mezi stranami není sporno, že žalované byly o zaplacení dluhu toho před 1. prosincem upomínány, jest též prokázáno, že žalovaná Marie V-ová o dluhu své matky věděla a jsou tu tudíž dány veškeré okolnosti, jimiž závazek její za zažalovanou pohledávku ve smyslu ustanovení § 187 III. dílčí novely jest podmíněn.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované Marie V-ové.

Důvody:

Důvod mylného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c.ř.s.) není opodstatněn, vezmou-li se za základ skutkové okolnosti nižšími soudy zjištěné a nesporné. Dovolatelka sama nenapadá skutečnost, doloženou trhovou postupní smlouvou ze dne 21. října 1922, že dovolatelčina matka postoupila jí a jejímu manželi s domem čís. 12 a s ostatními nemovitostmi zapsanými v kn. vl. 73 kat. obce Z. také živnost hostinskou, zavazujíc se, vzdáti se koncese pod podmínkou, že koncese bude jednomu neb druhému z nastupujících od živnostenského úřadu na místo ní udělena. Také není sporno, že dovolatelce byla hostinská koncese v jejím domě udělena a že tam hostinskou živnost provozuje. Z těchto okolností usoudily nižší soudy právem, že dovolatelka hostinskou živnost jako podnik od své matky převzala. Dovolatelka poukazuje neprávem k tomu, že její matka jí živnost předati nemohla, protože živnost (koncesi) může uděliti jen příslušný úřad. Dovolatelka zaměňuje pojmy hostinského podniku a hostinské koncese. Tuto jako úřední povolení k provozování živnosti může ovšem uděliti jen úřad a nelze z ní plynoucí opatření - zpravidla - soukromoprávním jednáním předati ani převzíti. Ale něco jiného je hostinský podnik jako souhrn osobních, věcných a právních složek, sorganisovaných ve výdělečné hospodářství. Tento hospodářský celek může ovšem býti předmětem soukromoprávních jednání a také jím často a stále je. Rozdílu toho si také strany byly vědomy, sjednávajíce trhovou smlouvu ze dne 21. října 1922. Podle ní rozeznávaly mezi těmito pojmy přesně a upravily, přihlížejíce právě k této různosti, právní poměry v obou směrech úplně rozličné, totiž tak, že odstupitelka podnik nastupitelům postoupila a oni jej převzali, kdežto o koncesi se dohodli, že odstupitelka se jí zřekne, aby jeden z nastupitelů se o ni mohl ucházeti. Převzala-li žalovaná takto smlouvou ze dne 21. října 1922 matčin hostinský podnik jako celek, nebylo třeba, by odvolací soud zvláště ještě zjisťoval, kdy a jak převzala jednotlivé jeho součástky, z nichž se takový podnikový celek zpravidla skládá, jako jsou zásoby piva, inventář, pohledávky nebo jiná aktiva, třeba že sebe menší. Je to právě bez významu, protože zákon pojí důsledek ručení nového nabyvatele za dluhy převzatého podniku k převzetí podniku a nikoli k převzetí té neb oné jeho více méně podstatné součástky. Rozhodným je toliko, kdy tento zákonem stanovený důsledek (ex lege) vzniká. Je to okamžik skutečného odevzdání podniku, dovršení (perfekce) právního jednání o převzetí, okamžik, v němž se odevzdání stává i zevně seznatelným, jeho "uveřejněním", jemuž ovšem je postaviti na roveň individuelní "oznámení" jednotlivému věřiteli (srv. zprávu komise pro just. zál. o osnově III. novely k obč. zák., 78 příl. k těsnop. prot. panské sněmovny, XXI, sese 1912, str. 301). V příčině té usoudil odvolací soud ze svědectví V-a a H-a, že žalovaná teprve po Novém roce 1926 počala hostinskou živnost provozovati na svůj účet, jak to také sama tvrdila ve svém původním přednesu, podle něhož převzala hostinec až 4. ledna 1926. Odvolací rozsudek není tudíž stížen vadou mylného právního posouzení (§ 503 č. 4 c.ř.s.). Srovnati správnost jeho důvodů - jak praví dovolatelka - s rozhodnutím ze dne 14. dubna 1924 R I 213/24 čís. 3749 sb. n. s. nelze, protože rozhodnutí s uvedenými daty neexistuje. Míní-li dovolatelka snad rozhodnutí ze dne 16. dubna 1924, č.j. Rv I 213/24, čís. 3739 sb. n. s., nelze k němu přihlížeti, protože je založeno na podstatně jiném skutkovém ději, podle něhož - rozdílně od souzeného případu - nebylo mezi stranami úmluvy o převzetí.