Rc 7538/1927
Ten, kdo přistoupil k dluhu hlavního dlužníka jako rukojmí a plátce též ohledně úmluvy o ztrátě lhůt, jest povinen zaplatiti věřiteli celý zbytkový dluh, vyrozuměl-li ho věřitel, že dlužník nezaplatil včas i jen jedné splátky. Okolnost, že věřitel přijal opozděnou splátku i následující splátky, má význam jen potud, že splátky jest odpočísti od zbytkového dluhu.

V ujednání o ztrátě lhůt nelze spatřovati úmluvu o smluvní pokutě.

(Rozhodnutí ze dne 19.11.1927, Rv I 772/27)
Z odůvodnění.
Firma J. ujednala se svým dlužníkem W-em, že jí bude dlužnou pohledávku spláceti měsíčně po 100 Kč v době od 22. do 30. každého měsíce počínajíc 1. listopadem 1924. K tomuto ujednání přistoupil žalovaný jako rukojmí a plátce. Žalobce nabyl postupem pohledávky firmy J. Dopisem ze dne 1. března 1926 žádal W. firmu J. o poshovění měsíční splátky a, nedostav odpovědi, zapravil dne 4. března 1926 splátky 100 Kč. Dopisem ze dne 2. března 1926 vyrozuměl žalobce žalovaného, že hlavní dlužník W. nedostál svým povinnostem, takže se stal splatným celý dlužný peníz, a žádal žalovaného, by zaplatil celý zbytkový dlužný peníz. Ježto žalovaný nevyhověl, domáhal se na něm žalobce zaplacení zbytkového dlužného peníze žalobou, jíž procesní soud prvé stolice vyhověl.

Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

Důvody:

Žalovaný uvádí, že uplatňování celého nezaplaceného zbytku pohledávky proti žalovanému jako rukojmímu a plátci vzhledem k tomu, že první splátka na dluh byla právě teprve sotva 3 dny dospělou, v době podání žaloby pak byla již zaplacena, jest prohřešením proti zásadě poctivosti a víry v obchodním styku a proto právně nepřípustným a neúčinným. Žalovaný zastává při tom stanovisko, že ztrátu lhůt ve smyslu § 1336 obč. zák. jest posuzovati jako smluvní pokutu, podléhající soudcovskému uvážení, po případě soudcovskému zmírnění. S tímto právním stanoviskem odvolatelovým nelze však souhlasiti. Jest nesporno, že ztráta lhůt byla ujednána při nedodržení i jen jedné ze splátek nejen mezi firmou J., nýbrž že se i žalovaný, zavázav se k placení dluhu jako rukojmí a plátce, podrobil ztrátě lhůt. Jest dále nesporno, že hlavní dlužník nedodržel únorovou splátku 100 Kč, která byla dospělou nejpozději 28. února 1926. Z toho vyplývá, že nastala ztráta lhůt, a že podle toho hlavní dlužník a žalovaný jako rukojmí a plátce byli zavázáni dne 1 . března 1926 zaplatiti firmě J. zbývající dluh. Tento závazek jest odůvodněn ve smíru mezi súčastněnými stranami a poněvadž tento smír nebyl napaden pro neplatnost, jest onomu závazku odpovídající nárok věřitele pokud se týče žalobce jako jeho postupníka od 1. března 1926 po právu. Splátky hlavního dlužníka po 28. únoru 1926, tedy podle smíru opozděné, nemohou na tom nic měniti a mohou přicházeti v úvahu pouze jako srážky z hlavního dluhu podle stavu po 28. únoru 1926. Ve smíru stanovená ztráta lhůt není smluvní pokutou soudem zmírnitelnou ve smyslu § 1336 obč. zák. Smluvní pokutou jest peněžitá částka, jejíž placení se ukládá dlužníkovi podle úmluvy pro případ, že slib nebude splněn buď vůbec, nebo náležitým způsobem nebo opozděně, na místě újmy, která by se měla nahraditi. Při ujednání placení dluhu ve splátkách pod ztrátou lhůt jest při nedodržení splátek trestem pouze okamžité zaplacení najednou místo ve splátkách, tedy původní plnění smlouvy a nikterak placení k náhradě újmy, která vzniká věřiteli při nesplnění neb opozděným plněním. Není tu tedy náhradní částky, která by mohla býti soudem snížena, a nelze tudíž užíti ustanovení druhého odstavce § 1336 obč. zák. Že zaplaceny byly dospělé splátky již 3 dny později, nemůže nic měniti na ztrátě lhůt a uplatňování této ztráty lhůt nemůže býti napadáno jakožto odporující zásadě dobré víry, poněvadž odpovídalo svobodné právoplatné smluvní vůli stran. Názor žalobcův, že mu před uplatňováním ztráty lhůt bylo stanoviti dodatečnou lhůtu podle § 918 obč. zák. k náhradě plnění hlavního dlužníka, jest neudržitelný, poněvadž tu není předpokladu pro to, totiž ustoupení druhé strany od smlouvy.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Jako dovolací důvod je uplatněno nesprávné právní posouzení (čís. 4 § 503 c.ř.s.). Měl-li hlavní dlužník dne 1. března 1926 zapraviti splátku 100 Kč, zaplatil-li však, požádav téhož dne o poshovění a neobdržev odpovědi, tuto částku již dne 4. března 1926 a též všechny další splátky přesně, nemůže podle názoru dovolatelova, podle pravidel slušného styku, překročení platební lhůty o pouhé tři dny míti v zápětí ztrátu lhůt. Avšak soudy nižších stolic již správně poukázaly k tomu, že hlavní dlužník měl podle smíru pro zapravení měsíčních splátek lhůty od 22. do 30. každého měsíce, tedy osm dní a dosti času, by vyhověl své povinnosti, zaplatil však splátku připadající na únor 1926 až dne 4. března 1926. Žalobce vyrozuměl, jak zjištěno, žalovaného dopisem ze dne 2. března 1926, že hlavní dlužník nedostál své povinnosti, takže se celý peníz i s úroky stal splatným. Přijal-li žalobce opozděnou splátku ze dne 4. března 1926, jakož i následující splátky, o jichž opozděnosti ovšem rovněž nabídl důkazy, které však nebylo třeba prováděti, když již pro opozděnost splátky únorové nastala ztráta lhůt , mohl je žalobci právem odpočísti jen jakožto částečné splacení celého dluhu, jenž se tím stal najednou splatným. Proto žalovaný, jenž k dluhu hlavního dlužníka též pokud se týče úmluvy o ztrátě lhůt přistoupil jako rukojmí a plátce (§ 1357 a 891 obč. zák . ), jest povinen celý zbytkový dluh zaplatiti žalobci jako postupníku (§ 1394 obč. zák.). Bylo povinností hlavního dlužníka, chtěl-li si vymoci poshovění, by si včasně zjednal jistotu, zda mu je poskytnuto. Dále uvádí dovolatel, že žalobní nárok je neodůvo dněn se zřetelem na druhý odstavec § 1336 obč. zák. Tím opětuje názor, jejž vyslovil již v odvolacím řízení, že v ujednání o ztrátě lhůt dlužno spatřovati dohodu o smluvené (konvenční) pokutě, která, je-li dlužníkem prokázána jako přílišná, podléhá soudcovskému zmírnění. Mohlo by se prostě poukázati k tomu, že tuto námitku vznesl žalovaný až v odvolacím řízení a že proto nelze k ní ve smyslu § 482 c.ř.s. přihlížeti. Neboť, jak již plyne ze znění druhého odstavce § 1336 obč. zák., musí dlužník prokázati přílišnost smluvené pokuty, musil by tedy tuto námitku, ať výslovně, ať jinak zřetelně učiniti. Z úřední povinnosti nemůže býti vysloveno zmírnění konvenční pokuty. Ale dovolatel je mimo to nesprávného názoru, míně, že na úmluvu o ztrátě lhůt lze použíti ustanovení § 1336 (912) obč. zák. Smluvní pokuta jest již předem mezi stranami smluvený ekvivalent věřitelovy újmy pro nesplnění nebo ne náležité splnění. Avšak ujednáním o ztrátě lhůt neposkytuje se věřiteli náhrada újmy, nýbrž toliko zabezpečení před obmeškáním dlužníkovým tím způsobem, že může ihned celý nárok uplatniti. V tom však nespočívá náhrada újmy pro nenáležité splnění nároku. Názor odvolacího soudu není tedy nesprávným.