Rc 7507/1927
Za úraz zvířetem jest zodpověden (§ 1320 obč. zák.) i jeho vypůjčitel a nájemce, měl-li zvíře v trvalé detenci.

Pokud nebyl dostatečně opatřen kůň, zapůjčený na krátkou dobu jiné osobě.

(Rozhodnutí ze dne 12.11.1927, Rv I 282/27)
Z odůvodnění.
Antonín K. vypůjčil si dne 27. září 1925 od žalovaných manželů koně s bryčkou, aby si potahem tím zavezl do R. jetel na krmení, a ještě v týž den, složiv doma jetel, znovu koně do bryčky zapřahal, aby jej s bryčkou vrátil žalovaným. Při tomto zapřahání na náměstí v R. se kůň splašil a žalobkyni zranil. Žalobu o náhradu škody oba nižší soudy zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů a odkázal věc prvému soudu, by o ní dále jednal a nový rozsudek vydal.

Důvody:

Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (§ 503 č. 4 c.ř.s.), jež shledává v tom, že se prý odvolací soud nezabýval zodpovědností žalovaných podle § 1320 obč. zák. Pravdu má jen částečně, neboť odvolací soud posoudil případ i podle § 1320 obč. zák., poněvadž však dospěl k právnímu úsudku, že chovatelem koně, jenž poranil žalobkyni, byl od té doby, kdy mu byl svěřen, vlastně K., ježto byl v jeho faktické moci, pokládal žalované za osoby, jež nejsou žalobkyni právy z úrazu podle § 1320 obč. zák. a proto se nemusil dalším rozborem tohoto zákonného ustanovení se svého právního hlediska zabývati. Než tento právní názor sdíleti nelze.

Podle § 1320 obč. zák. jest za úraz způsobený zvířetem zodpověden ten, kdo je chová. Tím nemíní se pouze vlastník a držitel koně, nýbrž i vypůjčitel a nájemce koně, nikoli však každý přechodný jeho majitel (detentor), nýbrž vždy jen ten, kdo chová zvíře v trvalé detenci (Materiálie k III. dílčí novele k § 231 str. 397). Takovýmto trvalým detentorem koně, o nějž v tomto sporu jde, však Antonín K. nebyl, vypůjčiv si koně pouze k určitému krátkodobému úkonu, k odvezení jetele do sousední obce, načež jej měl ihned vrátiti, jeho detence nebyla tedy trvalou. Zůstali tedy žalovaní, které odvolací soud správní označil za majitele a chovatele koně pro dobu před jeho zapůjčením K-ovi, chovateli jeho i na dále po dobu, po kterou jej přechodně měl Antonín K. Jako takoví jsou zodpovědni za škodu způsobenou koněm žalobkyni, pokud neprokáží, že učinili vše potřebné, by kůň byl řádně opatřen a by naň bylo dohlédnuto (§ 1320 obč. zák.). V § 1320 obč. zák. stanovena takto právní domněnka, že škodu zavinili chovatelé koně, pokud se řádným způsobem neospravedlní. Mylně proto první soud žalobu zamítá z důvodu, že žalobkyně netvrdila a neprokázala Františku P-ovi mladšímu, že koně neopatřil náležitě, vždyť průvodní břímě nestíhá žalobkyni, nýbrž žalovaného; v tom právě liší se znění § 1320 obč. zák., stanovené třetí dílčí novelou, od znění dřívějšího. Bylo proto na žalovaných, by, když jest nesporno, že svěřili koně Antonínu K-ovi ku dopravě jeho jetele, - František P. mladší při osedlání koně sám pomáhal a mimo to byli oba žalovaní při tom zastoupeni, jak nesporno, svým správcem - prokázali, že zachovali při tom všechnu opatrnost, kterou lze od každého normálního člověka požadovati (§ 1297 obč. zák.). Jest samozřejmo, že nelze považovati za šetření této opatrnosti, jak mylně žalovaní v odvolací odpovědi uplatňují, když slíbili půjčiti K-ovi koně pod podmínkou, že koně bude říditi jich kočí František P., neb žalovaného otec, když konečně podmínky té sami nedbali a koně s bryčkou mu vydali samojedinému bez průvodu kočího neb otce žalovaného. Naopak není vyloučeno, že právě vyslovením této podmínky dali na jevo obavu, že by bez průvodu jedné ze jmenovaných spolehlivých osob mohlo dojíti k úrazu, není vyloučeno, že tím dali na jevo, že nepokládají Antonína K-a za osobu dosti spolehlivou, by mohla ovládati mladého koně a že by jej dovedla dobře opatrovati a naň dohlížeti, kterážto obava se ukázala býti pozdější událostí více než odůvodněnou, když K., jak sám jako svědek potvrdil, koně toho uvázal na dvoře k pouhému stolu, jejž kůň převrhl, pak jej, když byl nepokojným, nechal volně po dvoře pobíhati a konečně jej zapřahal na otevřeném náměstí, kdež kůň, nejsa okolí tomu zvyklý, se splašil a utekl. Budou-li tyto okolnosti, samým K-em připuštěné, prokázány, bude tím též dolíčeno, že žalovaní zanedbali opatrnost, kterou zákon v § 1320 má na mysli a jest nárok žalobní oprávněn. Průkaz o nezpůsobilosti může podati často i okolnost provázející jedinou nehodu, při níž byla způsobilost a dbalost osoby podrobena zkoušce. Když pak je nesporno, že kůň byl mladý (ani ne dva roky starý), snad dosud neokovaný a bujný, že měl po prvé jeti do města a byl zapřažen samojediný a ne v páru s jiným koněm, jak dosavade se dělo , měli požadovati od osoby, jíž koně svěřili, zvýšený stupeň obezřetnosti, jak toho povaha zvířete vyžadovala, neb aspoň měli bezpodmínečně trvati na přibrání spolehlivého průvodce. Následkem svých mylných právních názorů nezjistily nižší soudy skutečnosti rozhodné pro posouzení věci podle § 1320 obč. zák. První soud sice uvádí výpovědi svědků v tom směru, nečiní však v tom směru zjištění, zejména neuvažuje okolnosti tuto právě uvedené, kdežto soud odvolací přechází okolnost tuto jako nerozhodnou, ač bylo po rozumu § 1320 obč. zák. nutno uvažovati, zda žalovaní, svěřivše koně takových vlastností Antonínu K-ovi, o němž nevěděli, zda s mladým koněm umí zacházeti, postarali se o potřebné jeho opatrování a dohled na něj.