Rc 7446/1927
Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).

Řidič automobilu jest povinen dodržovati nejenom policejní silniční řád, nýbrž i pravidla opatrnosti, předepsaná policejním řádem pro jízdu automobilů a motorových kol, a mimo to pravidla, předepsaná prostým rozumem.

Srážka automobilu, jedoucího po nesprávné straně silnice, s motocyklem, jedoucím po správné straně silnice. Vyhnul-li se automobil včas na správnou stranu, jest motocyklistovi, jenž se po té vyhnul na nesprávnou stranu silnice, čímž došlo ke srážce, přičísti větší míru zavinění na úrazu při srážce ho stihnuvším.

(Rozhodnutí ze dne 22.10.1927, Rv I 1605/27)
Z odůvodnění.
Karel K., jeda na motocyklu, byl usmrcen při srážce s automobilem, řízeným Rudolfem P-em a náležejícím bance U. Žalobní nárok vdovy a dětí po Karlu K-ovi proti řidiči a majiteli automobilu na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu z polovice. Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaných potud, že uznal žalobní nárok důvodem po právu pouze jednou třetinou.

Důvody:

Provádějíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení, snaží se žalovaná strana dolíčiti, že žalovaný šofér směl podle policejního silničního řádu jeti po pravé straně silnice, široké 10 m, a, poněvadž nejel osadou uzavřenou, rychlostí až 45 km, dále, že, vykonávaje takto své právo, není podle § 1305 obč. zák. zodpovědným za škodu tím vzniklou, konečně, že podle posudků znalců nepotřeboval dávati varovná znamená houkačkou, takže nelze na jeho straně shledati zavinění. Nelze souhlasiti s těmito vývody. Nesprávným je názor, že, když policejní silniční řád nezakazuje jízdu na pravé straně silnice, nemůže býti šoférovi taková jízda kladena za vinu. Řidič automobilu jest povinen dodržovati nejen policejní silniční řád, nýbrž i pravidla opatrnosti, předepsaná policejním řádem pro jízdu automobilů a motorových kol, a mimo to pravidla předepsaná prostým rozumem (§ 335 tr. zák., §§ 1297 a 1299 obč. zák.). Pakliže jízda na pravém silničním banketu s rychlostí, zjištěnou odvolacím soudem aspoň 35 km za hodinu, a nedávání znamení houkačkou byly v souzeném případě způsobilé přivoditi nebo zvětšiti nebezpečí pro osoby pohybující se na silnici a jmenovitě pro motorová kola, jedoucí naproti po téže straně silnice, jest žalovaná strana zodpovědna za úraz z tohoto nebezpečí přes to, že v jiných, snad i pravidelných případech by stejný způsob jízdy byl zcela nezávadným. Při tom nutno zdůrazniti, že řídič automobilu jest sice oprávněn předpokládati, že i ostatní používatelé silnice budou šetřiti policejních předpisů a přirozené opatrnosti, že však § 45 policejního řádu pro automobily předpisuje, že rychlost automobilu musí býti za všech okolnosti taková, by řidič byl jejím pánem, a aby bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožena, dále, že řídič automobilu jest povinen rychlost přiměřeně zmírniti a, když je třeba, i zastaviti, když by mohl nastati úraz. Osobami, o jichž tělesnou bezpečnost má šofér podle tohoto předpisu dbáti, nelze rozuměti jenom osoby, jež dovedou své jednání automobilovému provozu rychle přizpůsobiti. Nelze říci, že první žalovaný opatrnost tuto předepsanou zachoval. Policejní předpis, že se má vyhýbati na levo, činí příkazem obyčejné opatrnosti, by se také jelo, pokud možno, po levé straně silnice, poněvadž se tím zmírňují obtíže vyhýbání a zmenšuje nebezpečí srážek. Když automobil přes to, že silnice byla široká 10 m, jel po její pravé straně, vzdálen jenom 2 m od kraje, byla možnost srážky s vozidlem jedoucím naproti, a to v duchu předpisů o vzájemném vyhýbání správně na levé straně silnice, zbytečně zvýšena. V souzeném případě padá ještě na váhu, že motorové kolo nemělo po levé straně pro větve stromů visící nízko nad silnicí ku předepsanému vyhýbání na levo již dosti místa. Zjištěnou jízdou automobilu bylo dále způsobeno, že vzájemné spatření se obou vozidel nastalo mnohem později, než kdyby byl automobil jel prostředkem silnice, nebo na levé její straně. Poněvadž spravná strana silnice směrem jízdy automobilu byla vnitřním obloukem zatáčky a osázena stromy, klesla přehlednost silnice na pouhých 46 m, ač uprostřed silnice jedoucí vozidla mohla se spatřiti na 80 m. Doba, v níž se proti sobě jedoucí automobil a motor musily po spatření potkati, klesla na pouhé 2 až 3 vteřiny a byla příliš krátkou pro správné rozhodnutí řidiče motorového kola, jak se má zachovati. Řidič automobilu mohl a měl zmírniti nebezpečí, které svou jízdou zbytečně vyvolával, tím, že by byl zmírnil svou rychlost úměrně zmenšené přehlednosti silnice a že by byl upozorňoval vozidla jedoucí naproti již před jich spatřením na sebe houkačkou, což bylo záhodno také proto, že auto jelo s kopce s vypjatým motorem, tedy bez hluku. Prvý žalovaný nedbal této opatrnosti a jel bez zmírnění rychlosti a nedávaje znamení na prvé straně silnice stejně, jako by byl mohl a směl jeti bez jakéhokoliv ohrožování cizí bezpečnosti uprostřed, nebo po levé straně silnice. Odvolací soud uznal správně, že taková jízda ohrožuje bezpečnost osob a majetku, zvyšuje škodlivost překvapení, působí zmatek a stěžuje, ba i znemožňuje vozidlu jedoucímu naproti možnost, vyhnouti se na levo. Tím jest prokázáno nejen zavinění prvního žalovaného, nýbrž i příčinná souvislost s úrazem. Bez pochybení prvního žalovaného nebylo by došlo k nesprávnému vyhýbání se Karla K-a na pravo, ani k úrazu. Námitka, že by k úrazu nebylo došlo, kdyby K. byl setrval ve směru své jízdy a nebyl se vyhýbal proti předpisům, má význam jenom s hlediska spoluodpovědnosti K-ovy, nikoliv s hlediska zavinění prvého žalovaného. Příčinná souvislost mezi jeho zaviněním a úrazem není vyloučena tím, že úraz byl vyvolán zaviněním obou stran. Oprávněno jest dovolání, pokud, stavíc se na půdu skutkového zjištění odvolacího soudu, napadá rozdělení viny mezi řidiče automobilu a Karla K-a rovným dílem. Bylo zjištěno, že ani K. nedával znamení a že tím stejně jako šofér porušil příkaz přirozené opatrnosti i policejního předpisu. Hlavně však bylo zjištěno, že bezprostřední přičinou srážky bylo nenadálé zabočení K-a na pravo silnice proti automobilu, vyhýbajícímu se právě podle předpisu na levo, a to podle zjištění prvého soudu, jež opravným řízením zůstalo nedotčeno, bez brzdění a s nezmenšenou rychlostí. Toto jednání bylo hrubým porušením policejního předpisu, že se musí vyhýbati na levo. Jest to jediný předpis upravující dopravu na silnici, ale právě proto musí býti zachováván přesně a bezvýjimečně. Zdálo-li se K-ovi nemožným, by setrval ve směru své jízdy na levé straně silnice, poněvadž mylně předpokládal, že auto pojede dále ve směru své jízdy, totiž 2 m od kraje silnice, a nebylo-li na této straně silnice k vyhnutí na levo již místa, poněvadž mu překážely větve nízkých stromů, bylo jeho povinností, by zastavil a seskočil s kola. Jelikož jel do kopce poměrně pomalu, spatřil automobil již ve vzdálenosti 46 m a po seskočení mohl se uchýliti pod větve stromů, kde bylo volného prostoru 2 m a kde byl před srážkou s autem úplně bezpečným, bylo seskočení s kola možným, účelným a okamžité situaci a předpisům jedině vyhovujícím opatřením k zabránění úrazu v tom případě, kdyby nějakého opatření bylo bývalo třeba. Bylo však dále ještě zjištěno, že nějakého opatření na straně K-ově nebylo vůbec potřeba, poněvadž řidič automobilu ihned, jak spatřil motorové kolo tedy již ve vzdálenosti 46 m, zabočil podle předpisů na levo a ponechal celou svou pravou stranu silnice k použití K-ovi. Úraz stal se na nejzazším jeho levém, pro motorové kolo pravém, kraji silnice, tedy na místě, kam K. při správné jízdě a podle policejního předpisu o vyhýbání se nesměl dostati. K. mohl a měl prostě pokračovati ve svém dosavadním směru jízdy, a ke střetnutí vozidel nebylo by došlo. Zavinil srážku přímo tím, že porušil předpis a vyhýbal na pravo, zavinění řídiče automobilu bylo s úrazem jenom potud v příčinné souvislosti, že spolupůsobilo na vzniku nebezpečné situaci, vyvolávající překvapení a zmatek. Ovládnutí této situace bylo možné, prvý žalovaný ji také ovládl, nikoliv však K. Nesprávné jeho rozhodnutí, vyhnouti se automobilu na pravo, jde ovšem na jeho účet i tehdy, když se stalo z úleku, neboť kdo jezdí na motorovém kole, zodpovídá za nedostatek nejenom obyčejných schopností a obyčejné duchapřítomnosti, nýbrž i zvláštní pohotovosti a dovednosti, jakých právě jízda na motorovém kole, tedy podnik podle své přirozené povahy nebezpečný vyžaduje. Míra spoluzavinění řidiče auta na úrazu jest proto menší než vina K-ova a byla dovolacím soudem odhadnuta na třetinu. V tomto směru bylo dovolání žalované strany vyhověno a uznáno, jak se stalo.