Rc 7348/1927
Nejde o jednatelství bez příkazu, léčil-li kdo jiného, byv k tomu zjednán třetí osobou.

"Věci" ve smyslu § 1041 obč. zák. jest vše, co může býti předmětem práva, tudíž také věci nehmotné. Spadá sem zejména osobní námaha, práce, jíž bylo v něčí prospěch použito.

(Rozhodnutí ze dne 22.09.1927, R I 808/27)
Z odůvodnění.
Žalující lékař léčil žalovanou z úrazu, jejž utrpěla, byvši přejeta automobilem. Žalobě o zaplacení lékařského honoráře procesní soud prvé stolice vyhověl,

odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl.

Důvody:

Žalovaná Anna E-ová sloužila u své sestřenice Terezie T-ové, rolnice v S., jako služka, a byla proto podle dopisu zemědělské nemocenské pojišťovny v P. členkou této pojišťovny, pokud se týče okresní nemocenské pokladny zemědělské v P. Dne 21. října 1925 byla žalovaná povalena automobilem továrníka Františka H-a a utrpěla při tom zranění na hlavě, hrudníku, horních i dolních končetinách. Byla automobilem H-a dopravena před dům žalobce a odtud na žalobcův podnět do svého bytu u zaměstnavatelky Františky T-ové, kde ležala z počátku v úplném bezvědomí a byla upoutána na lůžko po úplných pět neděl a léčena žalobcem. Podle § 28 stanov okresní nemocenské pokladny zemědělské v P. musí každý člen ihned počátek neschopnosti k práci, spojené s nemocí, ústně neb písemně ohlásiti pokladničnímu lékaři jakož i kanceláři pokladny. Podle § 22 čeledního řádu ze dne 7. dubna 1866 má hospodář na vůli, by nemocného čeledína buď ve svém domě ošetřoval, anebo ho dal do veřejné nemocnice nebo jinam do ošetřování, může-li se to státi beze škody nemocného. Výpovědí Jana V-a jest dokázáno, že žalobce, prohlédnuv žalovanou, pravil k Terezii T-ové, že má žalobkyni dáti do nemocnice, a že T-ová na to prohlásila, že žalovanou do nemocnice nedá, že ji bude ošetřovati sama a že žalovaná může u ní zemříti, a výpovědí kontrolora zemědělské nemocenské pojišťovny Karla P-a, že mu T-ová asi měsíc po úrazu, když na vyzvání žalobcovo, by u ní přezvěděl, zda žalobce má léčiti žalovanou soukromě či na účet nemocenské pokladny, s ní mluvil, odpověděla, že případ nemocenské pokladně neohlásila, poněvadž by žalobce žalovanou odkázal do nemocnice, ona že ji nedá do nemocnice a že ji nenechá také na nemocenskou pokladu léčiti, že ji bude ošetřovati sama. Terezie T-ová vypověděla jako svědkyně, že jí žalobce říkal, že mu za léčení žalované musí zaplatiti H., když mu jí dal léčiti, a žalobce také skutečně žaloval Františka H-a pod značkou spisovou Ck II a 225/26 o léčebné, nechal však spor v klidu, když mu H. namítl, že se se žalovanou ohledně všech nároků, tedy také ohledně léčebného, vyrovnal. Usnesením okresního soudu ze dne 25. června 1926 byla žalovaná zbavena úplně svéprávnosti, ježto následkem úrazu byla nějaký čas úplně bez vědomí a ještě posud ještě nenabyla způsobilosti k právním činům. Terezie T-ová vypověděla jako svědkyně, že byla, když dostala peníze od E-ové, u žalobce, aby mu zaplatila, že však žalobce nebyl doma a že pak žalobci nezaplatila, poněvadž jí to lidé vymluvili. Z toho patrno, že žalovaná nepožádala žalobce, aby ji léčil, a že tudíž žalobce nemůže odvozovati nárok svůj ze smlouvy se žalovanou. Z toho, pak z toho, že se žalobce domáhal zaplacení léčebného na H-ovi z důvodu, že ho o léčení žalované požádal, lze dovozovati, že žalobce neléčil žalovanou o své újmě v zájmu žalované, nýbrž že to činil proto, že byl od H-a k tomu zjednán, a nelze proto právní poměr žalobce k žalované v tomto případě posuzovati podle § 1036 a 1037 obč. zák., totiž žalobce nebyl jednatelem bez příkazu včas nouze (potřeby) ani k užitku žalované. Ježto však žalobce, ač mu nebylo k tomu uděleno zmocnění žalovanou, obvazů použil k užitku žalované, může podle § 1041 obč. zák. žádati, by mu bylo nahraženo to, co obvazy ty stály, když se jich ve prospěch žalované použilo. Náhradu za osobní námahu, návštěvy, úpravu ran, čistění, naříznutí hnisavého zánětu, ztrátu času, čistění ran a přikládání obvazů žalobce ani podle § 1036, 1037 ani podle § 1041 obč. zák. nemůže na žalované žádati. V žalobní odpovědi žalovaná výslovně popřela, že žalobce účtované úkony provedl a materiál dodal, a v odvolacím spisu slovy "i kdyby byl náklad účelným a nutným, mohl by žalobce požadovati nanejvýše náhradu materiálu, nikoliv honorář" námitku tu ovšem ne výslovně, avšak slovy, jež jiného výkladu nepřipouštějí, opakuje. Proto jest třeba, by soud přiměřeným způsobem zjistil, byly-li veškeré účtované obvazy dodány a bylo-li použití tolika obvazů nutným a účelným.

Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by po případném dalším jednání rozhodl o odvolání ve věci samé.

Důvody:

Soud dovolací souhlasí s názorem soudu odvolacího, že žalobce za okolností ve sporu zjištěných nemůže býti považován za jednatele bez příkazu a že tudíž nelze v souzeném případě použíti předpisů §§ 1036 a 1037 obč. zák., a poukazuje v této příčině na správné odůvodnění soudu odvolacího. Žalobce, změniv původní důvod žalobní, opírající se o §§ 1151 a násl. obč. zák., dovolával se ovšem předpisů o nezmocněném jednatelství. To však nikterak nevadí, by souzený případ nebyl podřaděn pod ustanovení § 1041 obč. zák., ježto skutkové okolnosti, které žalobce k opodstatnění svých nároků uvedl, naplňují také náležitosti tímto předpisem požadované a jest věcí soudu, by vystihl, kterého zákonného ustanovení jest se zřetelem ke skutečnostem ve sporu zjištěným použíti. Soud odvolací nepochybil tudíž, použiv předpisu § 1041 obč. zák., jehož se žalobce výslovně nedovolával, neposoudil však věc správně, vysloviv názor, že žalobce nemůže podle § 1041 obč. zák. žádati náhradu za osobní námahu, návštěvy, úpravu ran, čistění naříznutého hnisaného zánětu, ztrátu času, čistění ran a přikládání obvazů. Soud odvolací sice tohoto názoru neodůvodnil, zdá se však, že dospěl k němu tím, že pojem výrazu "věc", který přichází v § 1041 obč. zák., vykládá ve smyslu věci hmotné, což neodpovídá duchu zákona. Má-li předpis § 1041 obč. zák. vyhověti svému účelu a zásadě slušnosti, na níž spočívá, nutno vykládati výraz "věc" v nejširším smyslu slova a považovati za věc vše, co může býti předmětem práva, tedy také věci nehmotné (§ 285 obč. zák.). Pojem věci v tomto smyslu zahrnuje v sobě také osobní námahu, práci, jíž bylo v něčí prospěch použito (Ehrenzweig, 1920, § 415, 1913, § 83). Také slova "vlastník" jest použito v § 1041 obč . zák. v nejširším smyslu (§ 353 obč. zák.). Podle toho neobstojí názor soudu odvolacího, že žalobce nemůže podle § 1041 obč. zák. žádati náhradu za osobní námahu, návštěvy, úpravu ran, čistění naříznutého hnisavého zánětu, ztrátu času, čistění ran a přikládání obvazů. Soud odvolací nepostřehl, že předpis § 1041 obč. zák. propůjčuje tomu, jehož práce bylo v něčí prospěch použito, větší výhody, než předpis § 1037 obč. zák. nezmocněnému jednateli, který nemá nároku na náhradu ceny své práce, na odměnu za svou osobní námahu. Soud odvolací, projeviv shora uvedený názor, který ovšem jest ve směru tuto naznačeném mylným, považoval řízení za neúplné proto, že žalovaná výslovně popřela, že žalobce veškeré účtované úkony provedl a materiál dodal, a pohřešuje (soud odvolací) v té příčině skutková zjištění, jichž jest k určení výše požadované náhrady třeba, při čemž důsledkem svého mylného názoru pokládá za potřebné, by prvý soud pouze zjistil, zda byly veškeré účtované obvazy dodány a zda bylo použití tolika obvazů nutným a účelným. Tu však soud odvolací patrně přehlédl, že prvý soud ve svém rozsudku zjistil, že žalobce za příčinou léčení žalované konal u ní návštěvy, vyčistil rány a je zašil a opatřil obvazy, které jakož i jiné medikamenty sám dodal, a to tak, jak v účtě ze dne 4. srpna 1926 jest uvedeno, a že léčení, jak účtováno, bylo nutné a účelné právě tak, jako poskytnutí obvazů a jiných medikamentů. Skutková zjištění prvého soudu stačí tedy k rozhodnutí o výši požadované náhrady jak za obvazy, tak i za osobní výkony žalobcovy při lékařském ošetření, jichž bylo k užitku žalované použito.