Rc 7276/1927
Zamítl-li soud prvé stolice usnesením, pojatým do rozsudku, námitku rozepře právoplatně rozsouzené, nemůže odvolací soud výrok ten, nebyl-li napaden, přezkoumati z úřadu.

(Rozhodnutí ze dne 31.08.1927, R I 582/27)
Z odůvodnění.
Soud prvé stolice zamítl usnesením, pojatým do rozsudku, námitku rozepře právoplatně rozsouzené. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a odmítl žalobu.

Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by ve věci rozhodl.

Důvody:

Rekursu nelze upříti oprávnění. Usnesením, pojatým do rozsudku procesního soudu, byla odmítnuta, správně zamítnuta, námitka rozepře pravoplatně rozsouzené. Proti tomuto usnesení nepodal žalovaný rekursu ani odděleného, ani do odvolání pojatého a nenapadl vůbec výroku toho ve svém odvolání, čímž se stal výrok ten pravoplatným. Když soud odvolací nicméně se zabýval otázkou, zda rozepře tato byla již pravoplatně rozsouzena, pochybil. Ustanovuje sice § 240 odst. III. c.ř.s., že soud má vždy z moci úřední přihlížeti ku pravoplatnosti rozsudku, týkajícího se téže sporné věci, avšak předpis tento má jen platnost obmezenou, platí totiž pouze potud, pokud zde není pravoplatného rozhodnutí otázky této. Opomenula-li strana postižená výrokem, zamítajícím námitku věci rozsouzené, podati proti němu opravný prostředek, nemůže odvolací soud z moci úřední výrok o námitce té přezkoumati, vždyť nové rozhodnutí o věci jednou již rozsouzené nezakládá zmatečnosti, ke které soud odvolací má z moci úřední hleděti, jak plyne z § 477 c.ř.s. úsudkem z opaku a z § 471 čís. 6 c.ř.s., kdež se nařizuje , aby odvolací soud rozhodl v zasedání neveřejném o námitce věci rozsouzené, byl-li v odvolání výrok ten napaden, z čehož plyne, že výrok ten nelze již přezkoumávati, nebyl-li opravným prostředkem vůbec napaden (viz Hora: Českosl. civilní právo procesní II . , str. 62 a 63). V té příčině dlužno poukázati na zásady vyslovené v plenárním rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1924, čís. 3775 sb. n.s., jichž jest obdobně šetřiti i v tomto případě.