Rc 7111/1927
Společnosti s r. o. (zákon ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.).

Rozsah ručení podle § 2, druhý odstavec, zák.

Tím, že někdo byl ředitelem neprotokolované společnosti a že jako takový vystupoval, nelze o sobě nahraditi náležitost § 2 zákona, že jednal jménem společnosti.

(Rozhodnutí ze dne 01.06.1927, Rv I 78/27)
Z odůvodnění.
Žalující firma domáhala se na žalovaném Václavu H-ovi zaplacení 30.000 Kč z důvodu jeho ručení podle § 2 zákona o společnostech s r. o. Oba nižší soudy žalobu zamítly,

odvolací soud z těchto

důvodů:

Odůvodněna jest výtka, že se první soud neřídil ve všem při rozhodnutí sporu právními názory zdejšího zrušovacího usnesení, ač byl jimi podle § 499 c. ř. s. vázán. V tomto usnesení ze dne 18. června 1925 vyslovil zdejší jako odvolací soud právní názor, jejž také bl í že odůvodnil, "že smluvní poměr mezi B-em a Václavem H-em jest bez právního významu oproti žalující firmě". Z toho plyne, že pro tento spor jest nerozhodno, zda mezi nimi k faktickému zřízení společnosti došlo čili nic. První soud však přes to klade váhu n a tuto okolnost a dovozuje z toho, že když jest nesporno, že ani k faktickému zřízení společnosti nedošlo a žalovaný Václav H. jen jako její ředitel listiny pod uvedeným označením podepisoval, proti němu nároky z ručení podle § 2 (2) zákona ze dne 6. břez n a 1906, čís. 58 ř. zák. nelze uplatňovati. Názor tento jest mylným a příčí se právnímu názoru zdejšího usnesení. První soud se domnívá, že předpokladem ručení podle uvedeného ustanovení jest, by bylo jednáno jménem společnosti skutečně již zřízené, v obch o dním rejstříku však ještě nezapsané, a by bylo předstíráno, že tam již zapsána jest. S tímto výkladem předpisu § 2 (2) zák. o společnostech s r. o. souhlasiti nelze. Podle prvého odstavce tohoto § jest ke vzniku společnosti nezbytno, by byla zapsána do ob c hodního rejstříku. Před zápisem o vzniku, existenci a zřízení společnosti s r. o. nelze vůbec mluviti. Jest také neodůvodněno s hlediska ručení podle § 2 cit. zákona činiti rozdíl mezi skutečným zřízením společnosti a právním vznikem jejím. Dokud není zap s ána do obchodního rejstříku, nevznikla a neexistuje. Výklad, jejž dává první soud onomu zákonnému ustanovení, je příliš úzký, obmezuje stanovené tam ručení jen na případy, kdy se účastníci o zřízení společnosti s r. o. již dohodli, společenskou smlouvu me z i sebou dojednali, ale společnost do obchodního rejstříku ještě zapsána nebyla. Ba první soud jde ve svém obmezujícím výkladu ještě dále, klada také požadavek, by osoba jednající za společnost předstírala, že společnost jest již v obchodním rejstříku zaps á na. Leč pro takovýto obmezující výklad neposkytuje opory ani doslov zákonného předpisu, o který zde jde, ani jeho účel. Poukazuje-li soud první stolice na slova "jménem společnosti", dlužno jim rozuměti tak, že zákon míní jen společnost předstíranou, ještě nevzniknuvší, ať se osoby za ni jednající o jejím zřízení již dohodly nebo nedohodly. Dokonce pak nevyžaduje zákon, by osoby tyto ve styku s osobou třetí také ještě předstíraly, že předstíraná společnost byla již do obchodního rejstříku zapsána. Podle ná z oru soudu odvolacího postihu § 2 (2) zák. o společnostech s r. o. jak případy, kde někdo jedná za společnost, o jejímž zřízení vůbec nebylo ani jednáno, tak i případy, v nichž sice o tom jednáno bylo, ale k dohodě nedošlo, jakož i konečně i ty, kde společ e nská smlouva byla uskutečněna, ale společnost do obchodního rejstříku zapsána nebyla. Tento výklad odpovídá také účelu zákona, by se třetím osobám dostalo ochrany osobním a solidárním ručením jednajících osob za závazky převzaté za právně neexistující a p o uze předstíranou společnost. Nesprávnost výkladu prvního soudu objeví se nejlépe v případě, že za předstíranou společnost jednala vždycky jen jediná osoba sama. Tu by ovšem o faktickém zřízení společnosti nemohlo býti řeči, takže by chyběla podmínka, jíž p rvní soud vyžaduje k ručení ve smyslu § 2 (2) zák. o společnostech s r. o., ačkoliv jest zajisté jasno, že by osoba takováto podle předpisu toho ručila. Ve shora cit. zdejším usnesení bylo také zdůrazněno, že osobně a nedílně ručí kdokoliv, jakmile jedná j ménem nezapsané společnosti s r. o. Za všeobecného doslovu § 2 (2) cit. zák. dlužno dovozovati, že ručení toto stíhá i osobu, která jednala za nezapsanou ještě společnost s r. o. jako její úředník. Stejně rozhodl již býv. nejvyšší soud (rozh. ze dne 18. č e rvna 1912 Rv 566/12 otištěné v Jur. Blätter z r. 1912 str. 35). Nebylo by tedy správné vylučovati ručení žalovaného Václava H-a z toho důvodu, že vystupoval a jednal za předstíranou společnost jen jako její ředitel a že podepisoval její označení s tímto d o datkem nebo připojoval ku svému podpisu "v. z.". Dále byl však ve zdejším usnesení vysloven požadavek, by žalobkyně prokázala, že Václav H. s ní uzavřel smluvní právní jednání a které, neboť může osobně ručiti jen potud, pokud žalobkyně prokáže, že s ní u z avřel jménem společnosti právní jednání, z něhož plyne nějaký závazek. Bylo naznačeno, že jest nutno, by žalobkyně uvedla určitě, který příkaz jí žalovaný Václav H. dal a kolik má z vyplnění tohoto příkazu k pohledávání. Žalobkyně uvedla v přípravném spis e na odůvodnění žalobou vymáhané pohledávky, obmezené na 30.008 Kč 49 h tyto tři položky: I. pohledávku oznámenou domnělé společnosti dopisem ze dne 1. srpna 1923 ve výši 22.968.12 Kč, II. pohledávku na skladném, dovozném do a ze skladiště a na vedlejších v ýlohách podle 21 účtů za dobu od 13. listopadu 1923 až do ukončení smluvního poměru 7.875.80 Kč, III. pohledávku na lombardních úrocích ze zápůjček na zboží u žalující strany uskladněném z dubna 1924 4.284.15 Kč. Žalobkyni však se nepodařilo dokázati, že j í tyto pohledávky vzešly z příkazů udělených jí jen žalovaným Václavem H-em a z právních jednání s ním uzavřených jménem společnosti. Ze skutkových zjištění jest oprávněn úsudek, že žalobkyně dala na jevo, že za svého dlužníka pokládá a uznává jen B-a. Za b ývati se ručením žalovaného Václava H-a také s hlediska předpisů čl. 85 a n. obch. zák. (§ 1175 obč. zák.), jak to učinil první soud, jest zbytečno, ježto žalobkyně opřela žalobní nárok výhradně jen o ustanovení § 2 (2) zák. o společnostech s r. o., které h o se také jen v žalobě jako právního důvodu žaloby dovolávala. To nyní i ve spise odvolacím znovu zdůrazňuje. Poněvadž však všechny předpoklady pro toto ručení žalobkyní dokázány nebyly, jest zamítnutí žaloby proti žalovanému Václavu H-ovi správným.

Nej vyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Dovolatelka spatřuje nesprávné posouzení právní, 1. v názoru druhé stolice o tom, koho lze považovati za jednající osobu podle § 2 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58. ř. z., 2. v názoru druhé stolice o rozsahu ručení podle § 2 citov. zákona, 3. v názoru druhé stolice, že dovolatelka, mohouc nahlédnouti do obchodního rejstříku, musila věděti o neprotokolaci a neexistenci společnosti, jakož i v posouzení významu B-ova sdělení, že jest majitelem firmy, 4. v tom, že druhá stolice různá právní jednání žalovaného v prvé stolici dokázaná nepokládá za právní jednání, žalovaného zavazující. Ku bodu 1. a 2. tvrdí dovolatelka, že není nutno prokazovati jednotlivé příkazy Václava H-a, ježto týž již tím, že vystupoval jako ředitel společnosti, jednal takovým způsobem, že podle § 2 citov. zákona a podle všeobecných zásad ručí za veškeré pohledávky, které jí povstaly proti společnosti, poněvadž zákon ustanovuje výslovně, že ručí rukou společnou a nedílnou každý, kdo jedná jmé n em společnosti. Že když žalovaný jednal jako ředitel společnosti a jako takový řídil celý její podnik, ručí za celé pohledávání, které vzniklo z obchodního spojení, jelikož tím, že se vydával za ředitele společnosti s obmezeným ručením, o které věděl, že n ení protokolována a že vůbec neexistuje, uvedl druhou smluvní stranu v omyl, a že již z toho důvodu je zavázán k náhradě škody, způsobené jeho jednáním. Že pojem ručení rukou společnou a nerozdílnou je neslučitelným s právním názorem odvolacího soudu, vys l oveným v jeho zrušovacím usnesení, že při společném jednání za nezapsanou společnost s obmezeným ručením ručí každý vždy jen z jednotlivého úkonu a jednání, nikoli všeobecně za jednání, spočívající ve vedení podniku vůbec. Ad c) uvádí dovolatelka, že výkl a d odvolacího soudu by vůbec znemožňoval ručení podle § 2 citov. zákona, kdyby ten, kdo se dovolává tohoto ručení, musil dokazovati, že, než jednal, nahlédl do obchodního rejstříku za účelem zjištění protokolace, a že přes to nevěděl o nedostatku zápisu. D á le uvádí, že je také mylným právní závěr druhé stolice, odvozený z B-ova sdělení, že je majitelem firmy. Dovolatelčinu názoru, že není nutno prokazovati jednotlivé příkazy Václava H-a, ježto týž již tím, že vystupoval jako ředitel společnosti, jednal tako v ým způsobem, že podle § 2 citov. zákona a podle všeobecných zásad ručí za veškeré pohledávky, které jí povstaly proti řečené společnosti, nelze přisvědčiti. Tím, že byl Václav H. ředitelem neprotokolované společnosti a že jako takový také vystupoval, nelz e o sobě nahraditi náležitost § 2 cit. zákona, že musí jménem společnosti jednati, to jest, jak citace čl. 55 obch. zák. v řečeném zákoně ukazuje, zjevně právní jednání "jménem společnosti" uzavírati. Proto odvolací soud požaduje právem, by žalobkyně, kter á jedině o předpis § 2 (2) cit. zák. opírá proti Václavu H-ovi žalobní nárok podle § 226 c. ř. s., jeho zákonité náležitosti dokázala, tedy v tomto případě, že Václav H. s ní uzavřel určité právní jednání jménem společnosti a že jí z těchto určitých právní c h jednání vzešla určitá, touto žalobou vymáhaná škoda. Na tom nemění ničeho další ustanovení zákona, že více osob takto jednajících ručí osobně rukou společnou a nedílnou. Nelze odvozovati z tohoto ustanovení, že, když majitel podniku B. jednal za ředitel o vání žalovaného Václava H-a, že Václav H. pouze z toho důvodu, že jako ředitel řídil celý podnik, ručí solidárně s majitelem podniku za právní jednání tímto uzavřená, na kterých však není účasten. Pokud má dovolatelka na mysli svými vývody H-ovo ručení po d le § 1009 obč. zák., sluší uvésti, že nebylo žalováno na tomto právním základě. Pokud tvrdí dovolatelka ad 4., že druhá stolice různá právní jednání žalovaného, v prvé stolici dokázaná, nepokládá za právní jednání zavazující žalovaného, neprovádí uplatněn é ho dovolacího důvodu po zákonu, neboť se těmito vývody rozchází s odvolacím zjištěním. Poznámka napadeného rozsudku, že se dovolatelka mohla snadno přesvědčiti nahlédnutím do obchodního rejstříku o protokolaci a že ji neomlouvá neznalost zákona (§ 2 obč. z ák.), nemá významu v dovolatelčině doprovodu jí přikládaného, neboť jí v tomto smyslu nebylo použito druhou stolicí. Dostalo se tedy v napadeném rozsudku sporné věci právního posouzení správného.