Rc 677/1920
Ustoupil-li žalobce, domáhající se splnění smlouvy neb alternativně z důvodu odškodnění číselně udaného odstupného, od nároku na splnění smlouvy, jest povinen, by dokázal, v jaké výši mu odškodné přísluší.
(Rozhodnutí ze dne 21.09.1920, Rv I 446/20)

Z odůvodnění.
Žalobce domáhal se na žalovaném vydání kočáru na základě smlouvy kupní anebo zaplacení interese 1 000 K. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, nevzav za prokázáno, že by ku smlouvě kupní bylo došlo. V odvolání prohlásil žalobce, že netrvá vzhledem k tomu, že žalovaný již kočár jinam prodal, na dodání kočáru a omezil žádost žalobní na zaplacení náhrady penízem 500 K.

Odvolací soud vyhověl takto obmezené prosbě žalobní, dospěv oceněním důkazů k přesvědčení, že smlouva kupní byla uzavřena a uvedl po právní stránce
v důvodech:
Proti obmezení žádosti žalobní žalovaný v odvolacím řízení ničeho nenamítal a jest podle odstavce čtvrtého § 235 a odstavce třetího § 483 c.ř.s. přípustno. Pro výši interese jest jedině rozhodnuto udání žalobcovo a není soud oprávněn je snížiti, i když se zdá nepřiměřeným, neboť interese není předmětem sporu a má žalovaný právo volby, totiž buď plniti ony závazky, k nimž se byl smlouvou zavázal, aneb nesplniti je a dáti interese, žalobcem požadované (§ 906 obč. zák.). Mohlo by se snad uvažovati o přiměřenosti žádaných 500 Kč, kdyby žalováno bylo prostě na náhradu škody; toho v tomto případě není. Bylo žádáno o soudní výrok alternativní, buď vydati věc koupenou neb nahraditi interese, které jak shora již uvedeno, nelze snižovati.

Nejvyšší soud zrušil k dovolání žalovaného rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o výši požadované náhrady 500 K dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Původním žalobním žádáním domáhal se žalobce vydání kočáru nebo na místě toho zaplacení náhrady 1 000 Kč a proti rozsudku prvního soudu, tuto žalobní žádost zamítajícímu, vznesl odvolání jen potud, pokud byla žaloba zamítnuta i co do náhrady 500 Kč, a prohlásil v řízení odvolacím, že netrvá na vydání kočáru, nýbrž jen na alternativním zaplacení náhrady 500 K a útrat procesních. Tím odpadl jeho nárok na vrácení předmětu a pominula možnost, by se žalovaný ve smyslu § 410 c.ř.s. zaplacením požadované částky sprostil plnění předmětu. Odvolací soud se neprávem domnívá, že žalovaný má ve smyslu § 906 obč. zák. právo volby, buď splniti závazky, k nimž se byl smlouvou zavázal, anebo je nesplniti a dáti požadované interese, neboť § 906 obč. zák. upravuje právo volby jen v případě alternativního závazku, kdežto ve sporu se jednalo o alternativní zmocnění ve smyslu § 410 c.ř.s. a toto zmocnění zamítnutím žaloby na vydání kočáru pokud se týče změnou žaloby odpadlo. Žalobní nárok přestal býti alternativním a předmětem jeho není již odstupné, jehož výši určuje sám žalobce, nýbrž náhrada škody pro nesplnění smlouvy. Nelze proto souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že pro výši žalobcova nároku na náhradu jest jedině rozhodno udání žalobcovo a že soud není oprávněn ji snížiti. V důsledku svého nesprávného názoru odvolací soud o novém nároku žalobním vůbec nejednal, ačkoliv žalovaný výše jeho neuznal a již v první stolici - tehdy arci ještě nemístně - přemrštěnost náhrady alternativně požadované namítal. Odvolací soud sice správně dovodil, že žalovaný uzavřené kupní smlouvy nesplnil a že proto k náhradě je povinen, ale nezjednal si podkladu pro posouzení výše této náhrady, takže odvolací řízení nepřipouští rozboru a posouzení věci a je podle § 503 č. 2 c.ř.s. vadným. Pro tuto vadu, jež nebyla odvolatelem zaviněna, byl odvolací rozsudek podle § 510 c.ř.s. zrušen.