Rc 651/1920
Ustanovením §§ 1333 a 1334 obč. zák. není věřiteli zabráněno, by dle zásad §§ 1295 a násl. najmě pak dle § 1323 obč. zák. neuplatňoval veškeru škodu, o níž jest s to dokázati, že vzešla mu dlužníkovým prodlením (na př. změnou měnových poměrů).
(Rozhodnutí ze dne 7.09.1920, Rv I 323/20)

Z odůvodnění.
Vídeňská firma měla zaplatiti prodatelce v Teplicích-Šanově fakturovaný peníz nejpozději dne 3. února 1919, neučinila však tak, nýbrž poukázala peníz teprve dne 11. února 1919 Vídeňskou poštovní spořitelnou. Žaloba prodatelky, by vídeňská firma firma jí zaplatila fakturovaný peníz v korunách československých, byla oběma nižšími soudy zamítnuta po výtce z toho důvodu, že žalovaná byla oprávněna platit Vídeňskou poštovní spořitelnou. Pokud se týče prodlení žalované zaujaly nižší soudy stanovisko, že dne 11. února 1919 bylo žalující ještě možno, by o svém pohledávání v Rakousku disponovala.

Nejvyšší soud uznal dle žaloby.
Důvody:
Výtka, že soud odvolací nesprávně posoudil věc po stránce právní (§ 503 č. 4 c.ř.s.), jest odůvodněna. Rozhodující význam mají v tomto sporu bezvadné předpoklady nižších soudů, že a) splništěm fakturovaných peněz byly Teplice-Šanov a b) fakturovaný peníz byl splatný nejpozději dne 3. února 1919; - že žalovaná firma v uvedený den neučinila zadost své povinnosti platební a tudíž nejpozději od 3. února 1919 byla v prodlení s fakturovaným penízem. Z těchto předpokladů plynou tyto právní závěry: Když byly splništěm fakturovaného Teplice-Šanov, lze za placení uznati jen takový jeho způsob, jímž bylo by žalující firmě umožněno bývalo, by s kupní cenou ve splništi volně a neomezeně nakládala. Žalovaná tím, že dne 11. února 1919, přiloživši složenku žalující firmy, poukázala šekem poštovní spořitelnou ve Vídni, aby dlužný peníz odepsala z účtu žalované a připsala k dobru na účtu žalující firmy, nevyhověla svrchu zmíněné náležitosti řádného placení. Lze úplně stranou ponechati otázku nižšími soudu podrobně přetřásanou, zda žalovaná firma byla vůbec oprávněna, poukázati žalující firmě fakturovaný peníz způsobem výše naznačeným, ač splništěm byly Teplice-Šanov a ač žalující firma nezaslala pokud se týče neodevzdala žalované spolu s fakturami složenku vídeňského poštovního úřadu, tato spíše byla v rukou žalované z dřívějšího obchodního spojení, v roce 1917 přerušeného a teprve v roce 1919 - tedy za poměrů naprosto změněných - obnoveného. Otázka ta přicházela by v úvahu, kdyby byla žalovaná zaplatila v čas. To se však nestalo. Žalovaná pokusila se o placení teprve dne 11. února 1919, kdy dle toho, co uvedeno, byla již v prodlení, tudíž s opozděním neomluvitelným, uváží-li se tehdejší nejisté poměry mezinárodního peněžního obchodování. Proto jde na její vrub každá změna poměrů, která od nastalého prodlení se udála, aniž by pro její odpovědnost záleželo dále na tom, zda věděla nebo věděti musila o změněných poměrech. Takováto podstatná změna poměrů byla však přivoděna nařízením vlády čes. republiky ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., jež téhož dne nabylo působnosti. Žalovaná firma způsobem svrchu vylíčeným postoupila ze svého účtu u vídeňské poštovní spořitelny část rovnající se poukázanému penízi žalující firmě na úhradu pohledávky nyní zažalované. Takovýto postup byl však dotčeným nařízením zakázán a neplatným prohlášen a bylo proto žalující firmě znemožněno, by penízem dne 11. února 1919 u vídeňské poštovní spořitelny poukázaným a na jejím účtu k dobru připsaným v tuzemsku, zejména ve splništi volně nakládala, najmě pak ohledně něho učinila v tuzemsku zadost později vydaným předpisům o okolkování bankovek. Neměla-li však této možnosti, nevyhovovalo placení, a to vinou žalované firmy, úmluvě o splništi kupní ceny a nebylo placení řádným. Proto jest zcela lhostejno, zda, po případě do kdy mohla žalující firma disponovati s dobropisem u vídeňské poštovní spořitelny alespoň v cizině. S touto omezenou disposiční možností žalobkyně hledíc k ujednanému splništi nebyla nucena se spokojiti, a již dopisem ze dne 15. února 1919 dala žalované zřejmě na srozuměnou, že nemůže přijati placení vídeňskou poštovní spořitelnou, potřebujíc peněz v území československého státu. Ježto tedy, jak dolíčeno poukázání peněz vídeňskou poštovní spořitelnou nelze uznati za řádné placení a proto za placení vůbec, jest žalující firma v právu, domáhá-li se bez ohledu na to zaplacení fakturovaného peníze. Právem však požaduje žalující firma na žalované nyní placení v korunách československých. Následkem prodlení v placení jest totiž žalovaná firma povinna poskytnouti firmě žalující to, co by tato měla, kdyby bylo bývalo placeno v čas. V tom případě byly by se peníze dostaly ať již přímo nebo vybráním z konta žalující firmy do rukou žalobkyně před tuzemským okolkováním bankovek a žalující firma měla by dnes fakturovaný peníz v korunách okolkovaných, tudíž týž peníz v korunách československých. Nesprávný jest názor žalované firmy, jako by následky jejího prodlení záležely podle §§ 1333 a 1334 obč. zák. pouze v povinnosti nahraditi úroky z prodlení. Těmito nahrazuje se věřiteli škoda opozděným placením jistiny vzešlá jen tehdy, když mu nevznikla jiná škoda, než ztráta užitků dlužné jistiny. Tam však, kde prodlení v placení mělo v zápětí škodu další, nevylučují ustanovení §§ 1333 a 1334 obč. zák. věřitelova práva, uplatňovati veškerou dokazatelnou škodu otálením dlužníkovým vzešlou podle zásad §§ 1295 a násl. obč. zák., jmenovitě podle § 13 23.