Rc 6471/1926
Shledá-li odvolací soud, že odvolání jest nepřípustným, nemůže se zabývati ani důvodem zmatečnosti.

Do rozsudku prvého soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, jest odvolání žalovaného nepřípustným, třebas byla žaloba zamítnuta z důvodu, jejž žalovaný popřel, pak-li onen důvod nestal se předmětem sporu ani tím, že mu žalobce přizpůsobil žalobní nárok, aniž tím, že byl učiněn předmětem mezitimního určovacího návrhu.

(Rozhodnutí ze dne 11.11.1926, R II 346/26)
Z odůvodnění.
Do rozsudku prvého soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, odvolal se žalovaný.

Odvolací soud odmítl odvolání pro nepřípustnost.

Důvody:

Napadeným rozsudkem byla žaloba z věcných důvodů zamítnuta. Nicméně podal žalovaný, ač vítězil úplně ve věci hlavní, do tohoto rozsudku odvolání, poněvadž nesouhlasí s odůvodněním tohoto rozhodnutí; zejména poukazuje odvolatel na to, že zamítnutí žaloby opírá se o důvody, jež byly výlučně žalobcem uplatněny. Avšak dle názoru odvolací stolice nemá žalovaný v takovém případě práva odvolání. Neboť rozhodnutí samo zní úplně ve prospěch žalovaného; důvody tohoto rozhodnutí nenabývají právní moci. I nelze tvrditi, že by "důvody" měly zvláštní význam pro objem právní moci. Z náležitostí odvolacího návrhu vysvítá, že žalovaná strana nemůže se do takového rozsudku odvolávati (srovnej: Hora, Odvolání str. 16. Ott, Soustava III. str. 1. Stein: Civilní soudní právo, II. svazek, str. 10, proti Hellwigg: Soustava I., str. 836).

Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Zřejmě bezdůvodným jest rekurs, pokud vytýká, že o odvolání bylo rozhodnuto v zasedání neveřejném a že se odvolací soud nezabýval odvolacími důvody. Když odvolací soud měl již při předběžném prozkoumání odvolání pochybnosti o jeho přípustnosti, musil o něm podle §§ 470 a 471 c. ř. s. rozhodnouti v sezení neveřejném, a když odvolání uznal za nepřípustné, nemohl již uvažovati o jeho obsahu. Na tom nic nemění okolnost, že jako jeden z odvolacích důvodů byla uplatněna i zmatečnost. Ustanovení §u 471 čís. 7 c. ř. s., že soud musí přihlížeti ku zmatečnosti, i když stranami není vytýkána, tedy z moci úřední, předpokládá, že bylo do rozsudku podáno přípustné odvolání. Jest-li odvolání nepřípustné, nabývá rozsudek moci práva (§ 466 c. ř. s.) a stává se nezměnitelným (§ 411 c. ř. s.), i kdyby trpěl zmatečností, s jedinou výhradou žaloby podle §u 529 c. ř. s . Když odvolací soud uznal odvolání za nepřípustné, nesměl se otázkou zmatečnosti již zabývati.

Ani ve věci samé, totiž ve příčině přípustnosti odvolání, není stěžovatel v právu. Právo odvolati se přísluší pouze oné procesní straně, které byla rozsudkem prvního soudu ve věci hlavní způsobena právní újma. Kdo se cítí zkrácen jenom rozhodnutím o útratách, může podati do nejpříznivého mu výroku prvního soudu jenom rekurs (§ 55 c. ř. s.). Zda strana utrpěla rozhodnutím soudu ve věci samé právní újmu, musí býti posuzováno podle jejího návrhu. Stěžovatel navrhl, by žaloby na zaplacení 1.000 Kč byla zamítnuta, a setrval na tomto návrhu, i když žalobce přednesl, že spor byl spolu se dvěma jinými spory vyrovnán. Jeho návrhu bylo prvním soudem vyhověno, k uspokojení uplatněného jeho právního nároku není již třeba dalšího jednání. Proto nemůže mu býti uznáno právo se odvolati. Že byla žaloba zamítnuta z jiného důvodu, než z kterého žalovaný chtěl, aby byla zamítnuta, a že byla zamítnuta z důvodu, jehož správnost žalovaný popřel, totiž z důvodu smíru, opravňovalo by žalovaného k odvolání jenom tehdy, kdyby ujednaný smír se byl stal předmětem sporu, buď tím, že by žalobce žalobní návrh byl přizpůsobil novému svému přednesu, nebo tím, že by se ujednání smíru bylo stalo předmětem mezitimního určovacího návrhu podle §§ 236 a 259 c. ř. s. Pak by byl názor prvního soudu, že sporný smír byl ujednán, došel výrazu v rozsudkovém nálezu a byl by způsobilým nabýti právní moci. Jelikož se tak nestalo, bylo rozsudkovým nálezem vysloveno jenom, že žalobní nárok není po právu, a jenom tento rozsudkový nález nabyl právní moci. Protože rozhodnutí se kryje úplně s návrhem žalovaného, nelze mluviti o tom, že první soud jej překročil podle §u 405 c. ř. s. Názor prvního soudu, že došlo ke tvrzenému smíru, stal se částí jenom rozsudkových důvodů, nemá samostatného právního účinku a nemůže jím žalovaný utrpěti právní újmu. Předmětem odvolání nemůže býti tento názor obsažený v důvodech soudního rozhodnutí, nýbrž jen rozhodnutí samo. Názor vyslovený v důvodech rozsudku lze napadnouti jedině, když jest možno napadati a napadá se rozhodnutí, jež jest na něm založeno. V obou dalších sporech, jež byly dle žalobce spolu vyrovnány, musí býti o ujednání smíru jednáno a rozhodnuto znova. Jestliže ve sporu, v němž stěžovatel jest žalobcem, bude jeho žaloba z důvodu smíru zamítnuta, bude stěžovatel moci se odvolati a docílí tak přezkoumání této otázky vyššími soudy. V tomto sporu nemá na takové přezkoumání práva, proto musil býti rekurs proti odmítnutí jeho odvolání zamítnut.