Rc 6438/1926
Zaplacení pohledávky, zajištěné ruční zástavou, může se i věřitelův postupník domáhati jen proti současnému vrácení zástavy. Neučinil-li tak, aniž se k tomu v žalobě nabídl, jest žalobu pro tentokráte zamítnouti.

(Rozhodnutí ze dne 03.11.1926, Rv II 298/26)
Z odůvodnění.
Žalující banka domáhala se jako postupník Dr. R-a na žalovaných zaplacení peníze, jejž byl Dr. R. žalovaným zapůjčil. Při poskytnutí zápůjčky dali žalovaní Dr. R-ovi do zástavy různé cennosti, jež jim dosud nebyly vráceny. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby,

odvolací soud žalobu pro tentokráte zamítl.

Důvody:

Nesprávné právní posouzení spatřují odvolatelé v tom, že není správným názor prvého soudu, když praví, že vrácení zástavy předpokládá, by dluh byl úplně zaplacen, načež teprve může přijíti v úvahu, z kterého důvodu příjemce zástavy není s to, by zástavu vrátil, a zda a v jaké míře ručí uschovatel věcí za škodu zástavci vzešlou. Tento názor je v rozporu s ustanovením §u 1369 obč. zák. ve spojení s ustanovením §u 469 obč. zák., dle něhož zastavitel je povinen dluh zaplatiti jen, když se mu zástava ihned vrátí. Odvolání jest úplně odůvodněno v tomto směru. Nelze souhlasiti s názorem prvého soudu, že by napřed zástavce byl povinen pohledávku zaplatiti a pak že teprv může uvažováno býti o vrácení zástavy a proč nemůže býti vrácena a zda je držitel zástavy za to zodpověden. Názor ten nesrovnává se s ustanovením §u 469 obč. zák. V §u 1369 obč. zák. výslovně jest se dovoláno zákona ohledně práv a povinnosti zástavce a držitele zástavy II. dílu, 6. hl. obč. zák., t. j. ustanovení o právu zástavním §§ 447 až 471 obč. zák. Praví-li se v §u 1369 obč. zák., že majitel zástavy je povinen zástavu vrátiti, jakmile zástavce majitele zástavy uspokojil, nelze z toho vyvozovati, že napřed má zástavce zaplatiti dluh zástavou zaručený a pak teprve žádati vrácení zástavy. Tímto ustanovením nechtěl zákon povinnost vrácení zástavy upraviti jinak, než jest upravena v § 469 obč. zák., dovolávaje se těchto ustanovení pro práva a povinnosti zástavce a držitele zástavy. Je v praksi i nauce dávno nesporným, že zástavu jest vrátiti současně při placení dluhu zástavou zajištěného, tedy z ruky do ruky; tomu svědčí slova, že zástavce jest povinen dluh jen proti tomu platiti, že mu zástava současně bude vrácena. Není tudíž povinností žalovaných, by splatili dluh bezpodmínečně a bez ohledu na zástavu, nýbrž jen proti současnému vrácení zástavy, když je prvým soudem nesporně zjištěno, že zástava za zažalovanou pohledávkou byla dána a je v rukou držitele zástavy. Tuto povinnost vrácení zástavy má i žalobkyně jako postupnice důsledkem ustanovení §u 1394 obč. zák., dle něhož práva postupníka ohledně postoupení pohledávky jsou táž jako postupitelova. Žalovaní byli povinni zaplatiti pohledávku zástavou zaručenou postupiteli Dr. R-ovi, jen proti současnému vrácení zástavy, a když Dr. R. postoupil tuto pohledávku žalobkyni, nenabyla žalobkyně neobmezeného práva, žádati zaplacení postoupené pohledávky; toto právo její je právě tak obmezeno povinností k vrácení zástavy při placení, jako postupníka Dr. R-a. Žalovaní mohli by býti odsouzeni k zaplacení pohledávky postoupené jen tak, že by uznáno bylo, že jest žalobkyně povinna současně z ruky do ruky vrátiti zástavu. To plyne z akcessorní povahy práva zástavního, jež je spojeno s pohledávkou zástavou zaručenou (§ 449 obč. zák.). Kdyby musili žalovaní zaplatiti bez nároku na současné vydání zástavy, byli by vydáni nebezpečí, že budou musiti vydání zástavy vymáhati sporem, a majitel zástavy měl by ji dále míti bez důvodu, neboť právo zástavní zaniká zaplacením zaručené pohledávky. Žalobkyně však ani netvrdila, že zástavu má, dle výpovědi svědka Dr. R-a drží on zástavu svým jménem a nemůže ji žalobkyně ani vrátiti. Žalobkyně ani nenabídla své vzájemné plnění současně s plněním, jež žalovaným uloženo býti mělo. Námitka žalovaných, že jsou povinni platiti jen proti vrácení zástavy, je plně odůvodněnou (§ 469 obč. zák.). Ježto zjištěno prvým soudem, že za postoupenou pohledávku je tu ruční zástava, která by musila býti vrácena současně při plnění, které se má žalovaným uložiti, a žalobkyně vrácení zástavy ani nenabídla, ba ani dle stavu věci - nedisponujíc touto - nabídnouti nemůže, neboť toho ani netvrdí - není žalobní prosba v zákoně odůvodněna a bylo odvolání vyhověti a napadený rozsudek změniti. Žalobu ovšem nebylo možno zamítnouti vůbec, ježto pohledávka žalobkyně jest po právu, jak nesporně strany přiznávají a soudem prvé stolice zjištěno, i když svědkové potvrdili, že postup pohledávky se stal na zaplacení části dluhu firmy W., jejímž majitelem je Dr. R., u žalobkyně. Také však nebylo možno uznati žalované povinnými, by zaplatili proti vrácení zástavy, když je zjištěno, že žalobkyně není v držení zástavy a když žalobkyně v tom směru ani žalobní prosby neupravila.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňující dovolací důvody čís. 2, 3 a 4 §u 503 č. ř. s., není opodstatněno. Sporné věci dostalo se v odvolacím rozsudku právního posouzení správného a proto dovolací soud sdílí přesvědčivé věci i zákonu odpovídající důvody druhé stolice, na něž dovolatelka poukazuje, a vzhledem k vývodům dovolání přičiňuje toliko toto: V záp.-hal. zák. měl § 250 I. d) (nyní § 469 obč. zák.) znění: "nach" getilgter Schuld, podobně v §u 520 III. d) (nyní § 1369 obč. zák.) řečeno bylo ... "nach" erhaltener Befriedigung; obojí změněno v nynější znění: "gegen den" resp. "sobald" s vyslovenou tendencí, že vrácení zástavy a splacení dluhu díti se musí "Zug um Zug" (prot. II. str. 226, 533, 580). Z toho jasně vysvítá, jak správně uznal odvolací soud, že zastavitel je povinen splatiti dluh jen proti tomu, že mu věřitel současně vrátí zástavu. Tuto povinnost vrácení zástavy má i žalobkyně jako postupnice se zřetelem ku předpisu §u 1394 obč. zák. Z akcessorní povahy práva zástavního, jež jest spojeno s pohledávkou zástavou zaručenou, podává se, že žalovaní jsou po rozumu občanského zákona zavázáni zapraviti dluh toliko proti tomu, že jim žalobkyně současně z ruky do ruky vrátí zástavu. Nemá-li jí žalobkyně v rukou a nenabídla-li se ji vrátiti, nutno - jak právem vyřkl odvolací soud - žalobu pro tentokráte zamítnouti. Dovolání nelze dáti za pravdu ani potud, pokud míní, že mylně má odvolací soud za to, že bylo povinností žalobkyně žalobní žádání doplniti v tom smyslu, že jsou žalovaní povinni zaplatiti pouze proti vrácení zástav. Dle §u 405 c. ř. s. není soud oprávněn přiřknouti žalobkyni věci, co není v souhlasu s její žalobní žádostí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud sdílí plně názor odvolacího soudu, že zažalovaná pohledávka je sice po právu, že však žaloba je předčasnou, netřeba se o bírati dále uplatňovanými dovolacími důvody dle č. 2 a 3 §u 503 c. ř. s.