Rc 6437/1926
Dokázati, že zůstavitel, jenž nebyl pro duševní chorobu pod opatrovnictvím, byl v době posledního pořízení nepříčetným, náleží tomu, kdo z tohoto důvodu žaluje o neplatnost posledního pořízení.

Otázka, zda pořizovatel byl v okamžiku posledního pořízení šíleným nebo jinak duševně chorým a zda jednal po zralé úvaze, jest otázkou skutkovou.

Při závěti psané vlastní rukou (§ 578 obč. zák.) stačí po případě podpis zůstavitelův pouhým křestním jménem. Lhostejno, že po podpisu bylo připsáno několik slov .

(Rozhodnutí ze dne 03.11.1926, Rv II 161/26)
Z odůvodnění.
Žalobkyně, sestra zůstavitelky, domáhala se na žalovaném, manželi zůstavitelky, by byla prohlášena neplatnou závěť, jíž byl žalovaný zůstavitelky ve formě dopisu s nadpisem "milovaný manželi", zůstavitelka vřelými slovy loučila se se svým manželem, psala, že odejde, odkud není návratu, a konečně napsala: Všechno, co bylo moje, ti odevzdávám, dělej si s tím co chceš, a zůstavitelka se podepsala slovy: S Bohem, tvá žena Růžena. Oba nižší soudy žalobu zamítly,

odvolací soud z těchto

důvodů:

Soud první stolice neposoudil věc nesprávně po stránce právní, uznav, že dopis Růženy V-ové, na základě něhož byla odevzdána žalovanému její pozůstalost, jest jejím posledním pořízením a má všechny zákonné náležitosti (§ 578 obč. zák.). Po ustanovení za dědice není směrodatným jen doslov, nýbrž smysl posledního pořízení. Z dopisu Růženy V-ové jde nade vši pochybnost na jevo zřejmý úmysl Růženy V-ové poříditi o jmění a ustanoviti manžela svého, žalovaného, dědicem, neboť Růženo V-ová výslovně píše, že nemůže býti dále na světě, poněvadž její nemoc se nikdy nevyléčí, že odejde, odkud není návratu, a konečně "všechno, co bylo moje, ti odevzdávám, dělej si s tím co chceš, já vím, že kdybych byla zdráva, že bys mě měl taky rád, nedělej si žádný zármutek Jánoušku, s Bohem, tvá žena Růžena". Z toho je zřejmo, že Růžena V-ová odevzdává všechno, celý svůj majetek, žalovanému pro případ své smrti ustanovuje ho tedy dědicem (§ 553 obč. zák.). Je nerozhodno, kdy Růžena V-ová po sepsání dopisu zemřela, zda hned, či později, kdyžtě zjištěno, že dopis psala v úmyslu, by pořídila o svém majetku pro případ své smrti, a není ani tvrzeno, že učinila jiné poslední pořízení. Bez významu je též, že dopis není ani datován, ani není určito, ze které doby pochází, poněvadž není dle § 578 obč. zák. potřebí, by se přidával den, rok a místo, kde a kdy poslední vůle jest sepsána. Podle § 578 obč. zák. má, kdo poslední vůli učiniti chce, písemně a beze svědků, závěť nebo dovětek vlastní rukou sepsati a vlastní rukou jméno své v něm podeps ati. V případě tomto byl předpis tento zachován, neboť zůstavitelka podepsala se v dopise, ve kterém ustanovila manžela svého dědicem, po tomto ustanovení křestním jménem a po podpisu ještě připojila "není mi možno dále žít. Dej mi moje svatební šaty do tuhle prosím tě proto neodsuzuj žij blaze". Byl tedy podpis zůstavitelky na konci posledního pořízení a nevadí, že po podpisu bylo připojeno ještě několik slov. Podpisem dala zůstavitelka na jevo, že všechno, co před tím psala, jest jejím rozhodnutím. Podpis křestním jménem vyhovuje v případě tomto, kde žena píše manželi svému a podepisuje se jak obvykle, předpisu §u 578 obč. zák., a vylučuje každý omyl o totožnosti zůstavitelky. Právem též uložil soud první stolice důkazní břímě o tom že zůstavitelka nebyla, pořizujíc, úplně příčetnou, žalobkyni, která se domáhala neplatnost závěti v náležité formě zřízené. Podle §u 567 obč. zák. musil by žalovaný jen tenkráte dokázati, že zůstavitelka byla při rozumu, když pořizovala, kdyby zůstavitelka byla bývala pod opatrovnictvím proto, že pozbyla zdravého rozumu. Poněvadž zůstavitelka nebyla pod opatrovnictvím, musí žalobkyně prokázati, že zůstavitelka nebyla úplně příčetnou, když pořizovala. Důkaz tento se žalobkyni nezdařil, jak právem má soud první stolice za to, ocenic správně provedené důkazy. Poukazuje se proto na zjištění prvního soudu správně odůvodněné, kterému se odvolací soud úplně připojuje. Z dopisu, z posudku znalců a z výpovědí znaleckých svědků jde jasně na jevo, že zůstavitelka byla, sepisujíc poslední pořízení, docela příčetnou, a že při zdravém rozumu, s dobrým rozmyslem a rozvážením, prosto násilí, podvodu a podstatného omylu (§ 565 obč. zák.).

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., nelze přiznati oprávněnosti. Neprávem vytýká dovolání, že odvolací soud nesprávně dovodil úmysl zůstavitelky z dopisu, jejž manželi svému adresovala, tvrdě, že dopisu tomu schází nejpodstatnější náležitost závěti, totiž úmysl, učiniti poslední pořízení . Vždyť z dopisu toho zřejmě vyplývá úmysl zůstavitelky ustanoviti dědice a poříditi o jmění na případ smrti. Vysvítá to ze slov, že odejde, odkud není návratu (že zemře) ... vše, co bylo moje, ti odevzdávám, dělej si s tím co chceš, t. j. do vlastnictví jakožto neobmezeného panství nad věcí. Že při tom současně projevuje úmysl vzíti si život, a sděluje důvody tohoto svého kroku, není nikterak na závadu úsudku, že zde jest onen úmysl projeven. Právem proto vyčetl odvolací soud z dopisu zřejmý úmysl Růženy V-ové, poříditi o jmění a ustanoviti manžela dědicem. Na okolnosti, zda si vzala zůstavitelka život již v nemocnici, či teprve po odchodu z ní, nic nezáleží. Soud dovolací sdílí i právní názor soudu druhé stolice, že žalobkyni stíhá břímě průvodní, dokázati nepříčetnost zůstavitelky v době pořizování (§ 566 obč. zák.), a poukazuje v tom směru na správní důvody soudu odvolacího, které nejsou vývody dovolání nikterak vyvráceny. Otázka, za pořizovatelka byla v okamžiku zřízení posledního pořízení šílenou, nebo jinak duševně chorou a zda jednala po zralé úvaze, jest otázkou skutkovou. Zjistil-li tedy odvolací soud na základě posudku znalců, že zůstavitelka byla, sepisujíc poslední pořízení, docela příčetnou a že jednala s rozvážením toho, co koná, vlastně správně , jak znalci praví, že nelze najíti důkaz o duševní její chorobě, rozuměj, že tu není známek, jež by na takovou chorobu a vůbec na nepříčetnost souditi daly, nelze toto zjištění dovoláním napadati. Musil proto dovolací soud všecky právě uvedené výtky nechati nepovšimnuty. Výtku, že nestačí ku platnosti závěti podpis jménem křestním a že nestačí podpis, kterýž se stal v kontextu a nikoli na konci listiny, činí dovolatelka neprávem. Při pořizování, které, jako v tomto případě, se stalo dopisem manželky manželovi, stačí, použila-li k podpisu svého jména křestního s dodatkem "tvá žena", jehož pravidelně používala v dopisech s manželem, takže jest vyloučena pochybnost o totožnosti pisatelky dopisu. Ještě západohasičský zákonník vyžadoval podpis jménem a příjmením , později bylo však v občanském zákonníku upuštěno od této náležitosti, neboť bylo redaktory občanského zákonníku zmírniti obřadnosti posledního pořízení, a stačí proto podpis, jakého obyčejně zůstavitel používá (Ofner, Protok, I., str. 347). Podpis se stal, jak nesporno, větou: "Jánoušku s bohem, tvá žena Růžena, není mi možno dále žít ..." Po té následuje ještě dodatek: "Dej mi moje svatební šaty do truhle, prosím tě, proto mne neodsuzuj, žij blaze ..." Právem uvádí v tom směru odvolací soud, že podpis zůstavitelky byl na konci posledního pořízení a že, nevadí přičinění ještě několika slov, že svým podpisem dala zůstavitelka na jevo, že jest jejím rozhodnutím, co před tím psala. Poněvadž jmenování dědice jest v dopise před podpisem zůstavitelčiným, nemůže býti pochybnosti o platnosti této závěti.