Rc 6418/1926
Přechod vlastnictví nenastává, neměl-li odevzdatel věci vůle převésti na nabyvatele vlastnictví k ní až do zaplacení kupní ceny a tuto vůli prohlásil při tom před tím způsobem postačujícím (§ 863 obč. zák.) k nepochybnému projevu vůle, třebaže tato výhrada ujednána nebyla.

Odevzdatel věci může si vyhraditi vlastnictví k prodané věci až do zaplacení kupní ceny, třebas šlo o zboží určené k zpracování a prodeji, dokud bylo zboží ještě nezpracováno nebo neprodáno.

(Rozhodnutí ze dne 29.10.1926, Rv II 285/26)
Z odůvodnění.
Žalující firma domáhal se na žalovaném inž. H-ovi vydání zboží (příze), jež prý mu dodala s výhradou vlastnictví až do zaplacení kupní ceny, ježto žalovaný kupní ceny zcela nezaplatil. Oba nižší soudy žalobu zamítly,

odvolací soud z těchto

důvodů:

První soud posoudil věc správně po stránce právní. Neboť jak vidno z korespondence, jejíž pravost strany nepopřely, kladla si žalující strana v dopisu z 23. února 1924 za podmínku, že kupní cena jest "zahlbar per netto Kassa ohne jeden Abzug bei Erhalt der Faktura". Také v dopise ze dne 5. dubna 1924 poukazuje na tuto podmínku, žádajíc "Garantie für die Bezahlung des entfallenden Betrages". Žalovaný inž. H. odpověděl na to dopisem z 15. dubna 1924, v němž jako garantii nabídl žalobkyni složení 50 % trhové ceny při vydání zboží, aby si žalobkyně tento peníz vyzvedla od jeho speditera a dodal: "Der Rest wird konditionsgemäss angeschaft". Žalobkyně pak 19. dubna 1924 ve svém dopise výslovně přijala tuto nabídku žalovaného inž. H-a slovy: "akzeptieren wir ihren Vorschlag, insoferm es sich um die Zahlungsmodalität des Fakturenbetrages für diese ca 5.800 kg Hanfgarn handelt und brinden die Garne in angegebenen Termine durch Bahn Speditionsfirma Alois G. dort zur Verladung." Žalovaný inž. H. na tento dopis odpověděl dne 23. dubna 1924 dopisem, v němž béře na vědomí, že žalobkyně jeho návrh ohledně placení přijala. V žádném dopise, které strany až do této doby vyměnily, nebylo ani zmínky o tom, že by si žalobkyně vyhrazovala vlastnictví k prodanému zboží až do zaplacení. Teprve ve svém dopise ze dne 20. května 1924, který žalobkyně poslala žalovanému ing. H-ovi s fakturou, uvedla: "was die zweite Hälfte des Fakturenbetrages anbelangt, behalten wir uns Bezahlung innerhalb 14 Tagen nach Erhalt de Ware vor und bleibt das Garn bis zur vollen Bezahlung unser Eigenturm." Na to žalovaný inž. H. odpověděl dopisem ze dne 26. května 1924, že polovici kupní ceny 31.527 Kč 18 h již složil u speditera Aloise G-a a dodal: "wie auch die Bezahlung der zweiten Hälfte vereinbarungsgemäss erfolgt." Zde nutno upozorniti na to, že žalovaný inž. H. nepominul mlčením dodatek žalobkyně o výhradě vlastnictví k prodanému zboží až do úplného jeho zaplacení, nýbrž že na tento dodatek dlužno vztahovati jeho slova, jimiž poukazuje žalobkyni na to, že zaplacení druhé polovice kupní ceny stane se dle úmluvy, čímž zajisté míní také poukázati stručně na to, že žádná výhrada vlastnictví mezi nimi umluvena nebylo. Zmínku žalobkyně o výhradě vlastnictví jest považovati za novou podmínku pro tento kup a žalobkyně, trvala-li vážně na této výhradě vlastnictví, neměla zboží žalovanému posílati dříve, dokud na tuto novou podmínku výslovně nepřistoupil, byla-li záležitost dle mínění žalobkyně teprve v období vyjednávání. Když však žalovaný inž. H. poukázav žalobkyni na to, že jí druhou polovici kupní ceny zaplatí podle úmluvy, o výhradě vlastnictví se výslovně nezmínil, nelze to považovati za přijetí oné nové podmínky, neboť qui tacet consentire non videtur. Jestliže pak žalovaný inž. H. zaslané zboží přijal, nelze v tom přijetí spatřovati konkludentní čin, totiž, že přijetím zboží přistoupil žalovaný inž. H. na podmínku výhrady vlastnictví žalobkyně až do zaplacení, neboť žalovaný inž. H. byl oprávněn přijati zboží podle dosavadního ujednání (tedy bez oné výhrady vlastnictví), ba dokonce byl by mohl žalovati žalobkyni o vydání zboží, jež od ní koupil podle dosavadního ujednání bez výhrady jejího vlastnictví. To dobře věděla žalobkyně, když v dopise ze dne 4. června 1924 uvádí výslovně, že zaslané zboží se stalo "auf Grund der beiderseitigen Vereinbarung" a to tak, že polovice 31.527 Kč 18 h má býti zaplacena ihned, kdežto druhá polovice kupní ceny jest splatna za 14 dní po obdržení zboží. Teprve v druhém odstavci tohoto dopisu uvádí žalobkyně upozornění, že zboží zůstává jejím vlastnictvím až do úplného zaplacení, aniž uvádí důvod tohoto svého domnělého oprávnění, neboť nepraví, že to bylo mezi stranami ujednáno. Z toho jest patrno, že žalobkyně nemůže se dovolávati toho, že inž. H. mlčky přijal její podmínku o výhradě vlastnictví. Není správným názor, že byl povinen žalovaný inž. H. nepřijati zboží obtížené podmínkou o výhradě vlastnictví žalobkyně až do úplného zaplacení zboží, nýbrž správno jest, že žalovaný inž. H. maje hotovou smlouvu o kupu zboží, byl oprávněn zboží přijati, považuje novou podmínku o výhradě vlastnictví za nedoloženou, poněvadž umluvena nebyla a poněvadž žalobkyně nebyla oprávněna takovou podmínku činiti, když smlouva o kupu zboží byla hotova, takže ji žalobkyně nemohla jednostranně novou podmínkou změniti. Neboť druhá polovice kupní ceny, jak žalobkyně uvedla sama v dopise ze dne 14. června 1924, měla býti zaplacena "vereinbarungsgemäss" do 14 dní po obdržení zboží bez výhrady vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně nemůže se odvolávati na to, že žalovaný inž. H. v tomto případě byl obmyslným, neboť důkazu o tom ani nenabídla. V tom nelze spatřovati u žalovaného inž. H-a obmyslnost, kdy při zahájení vyrovnávacího řízení připojil k pohledávce žalobkyně slova, že si žalobkyně vyhradila vlastnictví zboží. Z toho nelze vyvozovati, že žalovaný inž. H. byl přesvědčen o oprávněnosti výhrady vlastnictví žalobkyně. V tom bodu žalovaný inž. H. jen sporný nárok žalobkyně uvedl v patrnost, ale sám ho tím nikterak neuznal, jak i za sporu dal na jevo. Neuznal nároku toho ve vyrovnávacím řízení ani tím, že sám od sebe o něm učinil zmínku. Ani svědci nebyli toho přesvědčeni, že nárok žalobkyně jest po právu a že ho žalovaný uznal. Žalobkyně namítá dále, že žalovaný inž. H. nemohl nabýti vlastnictví ke koupené přízi, poněvadž ona jako prodatelka si vyhradila vlastnictví k přízi až do úplného zaplacení, takže tu nebylo srovnalé vůle stran vlastnictví k věcem prodaným převésti a přijati. (§ 425 obč. zák.). Avšak již nahoře bylo dovozeno, že žalovaný inž. H. měl právo považovati odkládací výminku o výhradě vlastnictví za nedoloženou, poněvadž nebyla umluvena. Ostatně taková výhrada vlastnictví nebyla ani ve skutečnosti možna, neboť šlo o zboží určené ke zpracování a dalšímu prodeji, při němž již povaha věci takovou výhradu vylučuje; kupitel nemohl by z takového zboží nic zpracovati nebo prodati, poněvadž by nebyl vlastníkem a proto nemohl by převésti na druhé kupitele vlastnictví k těmto věcem. Zde dlužno míti na mysli, že žalovaný inž. H., koupiv zboží bez výhrady vlastnictví, měl nárok na vydání zboží a že nabyl k němu vlastnictví, když mu bylo odevzdáno. Žalobkyně neměla práva vyhraditi si vlastnictví, když to umluveno nebylo a když dle povahy zboží taková výhrada ani možnou nebyla. Vzhledem k tomu nelze míti za to, že tu byla neshoda mezi stranami, neboť až do napsání dopisu s výhradou vlastnictví byla mezi stranou shoda, takže žádná strana nepochybovala o tom, že smlouva mezi nimi do té doby byla uzavřena.

Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání vytýká odvolacímu soudu právem s hlediska dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. mylné řešení otázky, zda žalovaná inž. H. mohl vůbec nabýti vlastnictví k sporným věcem, když žalobkyně, odevzdávajíc zboží, jež u ní koupil, neměla vůle, přenésti na něho vlastnictví, pokud kupní cena nebude zaplacena, a otázky zda si žalobkyně mohla vyhraditi vlastnictví na prodané přízi až do zaplacení kupní ceny, když šlo o zboží, určené k zpracování a dalšímu prodeji. Co do první otázky míní napadený rozsudek, že žalovaný inž. H. přejímaje koupené zboží nemusil přihlížeti k dodatečnému prohlášení žalobkyně o výhradě vlastnictví, jež mezi stranami původně nebyla ujednána, že tutéž výhradu tu mohl pokládati za nedoloženou, měl po případě žalovati, by mu zboží bylo odevzdáno bez výhrady a proto přes onu výhradu nabyl vlastnictví k spornému zboží, o němž řečená výhrada nebyla ani ujednána ani při jeho převzetí uznána. Názor ten je mylným. Podle § 425 obč. zák. může vlastnictví, k němuž kdo má z koupě neb z jiného dění právní důvod, býti nabyto jen právním odevzdáním a převzetím, tak zvanou tradicí. Tradice v tomto smyslu, odevzdání a převzetí, je věcnou smlouvu o převodu držby věci s vůlí, vlastnictví k ní převésti a přijati. Vůle ta může býti i závislou na výmince neb obmezena časem, na příklad závislou na odkládací výmince, bude-li trhová cena zaplacena. Jako každá smlouva vyžaduje i smlouva o převodu vlastnictví srovnalou vůli stran. Že však ta a na ní závislá smlouva o převodu vlastnictví se stala skutkem, lze říci jen tehdy, když se setkaly dva projevy nesoucí se k převodu vlastnictví, které se kryjí. Setkají-li se sice dva projevy takového způsobu, ale neshodují-li se ve všech kusech, smlouva o převodu vlastnictví se skutkem nestane, vlastnictví tudíž nepřejde. (Sr. Randa Právo vlastnické z roku 1922 str. 169, Krčmář Základy přednášek o vlastnictví z roku 1924 str. 5, Krainz System d. öst. allg. Privatrechtes 1912 § 206, II 2 b). Jestliže tedy žalující firma, jak tvrdí, odevzdávajíc zboží, žalovaným inž. H-em u ní koupené, neměla vůle převésti na něho vlastnictví k němu až do zaplacení kupní ceny a tuto zápornou vůli při tom neb před tím prohlásila způsobem podle § 863 obč. zák. postačujícím k nepochybnému projevu vůle, žalovaný inž. H. vlastnictví k němu do té doby nenabyl a nabýti nemohl, ať už ona výhrada byla nebo nebyla ujednána a žal. její prohlášení vzal k vědomosti nebo nevzal. Jiná je ovšem otázka, zda by žalovaný inž. H. mohl žalující firmu s úspěchem žalovati, by zboží odevzdala bez oné výhrady. Než otázka to nemá významu pro řešení otázky, o niž tu jedině jde, zda odevzdání s výhradou, jak se v projednávaném případě prý stalo, bylo způsobilé vlastnictví převésti. Co do druhé otázky, zda si žalobkyně mohla platně vyhraditi vlastnictví k prodané přízi až do zaplacení kupní ceny, když šlo o zboží určené k zpracování a dalšímu prodeji, stačí k vyvrácení názoru odvolacího soudu, že na ni je odpověděti záporně, odkázati na opačný názor uznávaný, alespoň pokud jde o zboží k zpracování a prodeji určené, dosud však ještě nezpracované neb neprodané - jednotně jak ve vědě (sr. Ehrenzweig, Syst. des österr. allg. Privatr. 1923 sv. I/2 str. 232 a 1920 sv. II/1 str. 383 a tam uvedenou hojnou literaturu), tak i v praksi (srov. zvlášť obšírně odůvodněně rozh. býv. nejv. soudu ve Vídni č. 6360 sb. Glaser-Unger) a schválený též tímto Nejvyšším soudem rozh. zde dne 11. září 1925 č. j. Rv I 1057/25, v němž šlo stejně o zboží s výhradou vlastnictví prodané a k zpracování určené, ale do té doby ještě nezpracované a kde nejvyšší soud schválil rozhodnutí soudu prvé stolice, že i taková výhrada je účinná. Za tohoto právního stavu věci netřeba se obírati další v odvolání na prvním místě vznesenou výtkou nesprávnosti názoru odvolacího soudu, že mezi smluvními stranami nebyla ujednána výhrada vlastnictví, neboť na okolnosti té dále nezáleží, když bude jen jisto, že žalobkyně výhradu tu - třebaže bez předchozího ujednání - skutečně prohlásila. Při svém mylném právním názoru neučinily nižší soudy skutková zjištění, kterých je třeba, by mohlo býti seznáno, pokud lze žalobě za správného, nahoře vylíčeného právního posouzení proti žalovanému inž. H-ovi přiznati úspěch, zejména v tom směru, zda sporné zboží bylo již zpracováno, pokud se tkne prodáno či nebylo a, bylo-li prodáno, za jakou cenu a pokud tato v mezidobí stoupla, a jelikož k úplnému objasnění těchto otázek bude třeba i jednání u soudu prvé stolice, bylo oba nižší rozsudky podle §§ 510 a 496 čís. 3 c. ř. s. zrušiti.