Rc 6410/1926
Dlužník jest oprávněn domáhati se na přejímateli dluhu (§ 1404 obč. zák.), by dostál své povinnosti, již tehdy, když dlužníku hrozí nebezpečenství, že věřitel na něho dokročí, aniž by se vyhledávalo, by dlužník dluh, na něho vypadající, již zpravil. Nárok dlužníka proti přejímateli dluhu jest provésti exekucí podle §u 353 ex. ř.

(Rozhodnutí ze dne 27.10.1926, Rv II 210/26)
Z odůvodnění.
V kupní smlouvě, jíž prodali žalobci žalovaným nemovitost, zavázali se žalovaní zaplatiti polovinu dávky z přírůstku hodnoty. Když byla žalobcům vyměřena celá dávka z přírůstku hodnoty, žádali žalované, by zaplatili zemskému výběrčímu úřadu polovici dávky na ně vypadající. Ježto žalovaní to odepřeli, domáhali se žalobci na nich žalobou, by byli uznáni povinnými sprostiti žalobce z povinnosti zaplatiti polovinu dávky z přírůstku hodnoty a za tím účelem zaplatiti ji moravskému zemskému výběrčímu úřadu, oddělení pro dávku z přírůstku hodnoty. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl,

odvolací soud uznal podle žaloby.

Důvody:

Procesní soud prvé stolice zamítl žalobní nárok jako předčasný a neodůvodněný, poněvadž žalobci dosud dávky nezaplatili. Než názoru tomuto nelze přisvědčiti. Jestliže někdo slíbil, že za druhého zapraví poplatek nebo nějakou dávku, má příjemce slibu právo žalovati slibovatele, by plnil tomu, kdo k přijetí poplatku nebo dávky jest oprávněn. Toto právo zakládá se na §u 1404 nového doslovu obč. zák., neboť onen slib převzetím splnění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1923, Rv II 505/22, čís. sb. 2553 a ze dne 30. září 1924, Rv II 360/ 24, čís. sb. 4192). O takovýto slib plnění jde také v projednávaném případě. Dle zákona o dávce z přírůstku hodnot ručí za dávku z přírůstku hodnot strana prodávající a také k její ruce bývá a, jak se i v tomto případě stalo, byla dávka z přírůstku hodnot y vyměřena. Jestliže strana žalovaná kupní smlouvou slíbila a na sebe převzala povinnost polovici této dávky z přírůstku hodnot zaplatiti, žalující strana, když jí dávka v plné výši byla předepsána, přijavši smlouvou slib žalovaných, žádala je o zaplacení připadající na ně polovičky a žalovaní platiti odpírají, nelze upříti žalobcům právo žalobou tohoto splnění se domáhati. Prvý soudce zamítá žalobce se žalobou jako předčasnou a nutí je tak, by teprve sami zaplatili celou vyměřenou dávku z přírůstku hodnoty a teprve pak že by mohli žalobou domáhati dávku z přírůstku hodnoty a teprve pak že by mohli žalobou domáhati se splnění zaplacením polovičky této dávky. Ale to právě neodpovídá duchu spravedlnosti a právnímu citu. Vždyť tím neděje se žádná nespravedlivost, když dlužník donutí se k plnění své povinnosti, nýbrž má to za účel jen věc podstatně zkrátiti, by tak na místo dvojího placení bylo placení pouze jedno a právě tomu napomáhá ustanovení §u 1404 obč. zák. v novém doslovu.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolá ní.
Důvody:
Žalovaná strana vytýká rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.), protože prý na tento případ nelze použíti předpisu §u 1409 obč. zák. Dovozuje, že kupní smlouvou se žalovaná strana zavázala zaplatiti polovici dávky z přírůstku hodnoty koupené nemovitosti, nepřevzala však nijakého závazku za žalující stranu; a docela ne závazek ve prospěch třetí osoby. Žalující strana měla zaplatiti polovici dávky a teprve potom se mohla domáhati zapravení její polovice na žalované straně; to prý je jediné účelné a spravedlivé řešení. Ve případě exekuce prý by věc dělala ohromné potíže, taková exekuce by byla nemyslitelná a neproveditelná, v tomto případě prý není řeči o zaručení žalované strany podle §u 1404 obč. zák., neboť převzala na sebe jenom povinnost zaplatiti polovici dávky. Než právě tím, že se žalovaní zavázali polovici dávky, kterou je podle zákona povinna platiti žalující strana, slíbili této straně jako dlužníkovi, že opatří plnění jeho věřiteli (mor. zem. výběrčímu úřadu), a ručí za to, že na ně věřitel nedokročí. Vzali tedy na sebe závazek podle §u 1404 obč. zák. Obsah takové smlouvy není sporný ani v teorii ani v praksi. Třetí osoba jí bere na sebe povinnost, postarati se o to, že věřitel nedokročí na dlužníka; jak to provede, je lhostejno pro dlužníka, jemuž vznikne tím nárok domáhati se, by přejímatel této povinnosti dostál, když dlužníku hrozí nebezpečí, že věřitel na něho dokročí, totiž že se bude domáhati plnění. Přejímatel má již tehdy povinnost dlužníka osvoboditi od plnění. Nesprávné je mínění dovolatelů, že dlužník se může domáhati toho, k čemu se přejímatel zavázal, teprve tehdy, až dlužník svou povinnost zapraví (srovnej Ehrenzweig Osterr. allg. Privatrecht, 2. sv. str. 254, Mayr, Bürgerliches Recht 2. sv. str. 118, 119, Sedláček, obligační právo, bod 330 rozhodnutí sb. n. s. 2553, 4192, 4373, 4978, 5104). Není rozhodno, zda provedení nároku žalující strany exekucí by narazilo na obtíže. Ano není ani odůvodněna obava dovolatelů, že by se nevědělo, jak provésti takový nárok v exekuci, a že by tato byla neproveditelná. V praksi je ustálený názor, že takový nárok je provésti exekucí k vymožení konání dle §u 353 ex. ř. (srovnej rozhodnutí sb. n. s. čís. 3272, 4978).