Rc 6403/1926
Vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem týká se i skutečnosti, tvořící podmínku odsouzení pro trestný čin, jež byla zjištěna odsuzujícím rozsudkem trestního soudu a jest zároveň také rozhodnou pro soukromoprávní nárok.

Lhostejno, že v civilním řízení šlo též o osobu, jíž se trestní rozsudek netýkal, jen šlo-li ohledně všech o jednu a tutéž smlouvu.

(Rozhodnutí ze dne 26.10.1926, Rv I 123/26)
Z odůvodnění.
Právoplatným trestním rozsudkem byli odsouzení František B. a František P. pro zločin zpronevěry, ježto prodali Rudolfu G-ovi tovární stroje, zamlčevše mu, že stroje nejsou ještě zaplaceny a že vlastnictví má vyhraženo Bedřich S. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se František B., František P. a Jaroslav S. na Rudolfu G-ovi náhrady škody, jež prý jim vznikla odvezením strojů a trestním řízením, tvrdíce, že nešlo o prodej strojů, nýbrž pouze o zástavu (zajišťovací převlastnění). Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Pokud jde o otázku, zda mezi stranami obmýšlena byla skutečná a pravá koupě směřující k převodu vlastnictví strojového zařízení, o něž jde, či zda šlo jen o zástavu (záruku), nebo jak to nyní dovolání ustrojuje, o převlastnění pouze zajišťovací, zkrátka o kupní smlouvu bez hospodářského účelu koupě pouze na oko, dlužno odkázati na trestní rozsudek ze dne 24. listopadu 1924, kterým spolužalující P. a B. odsouzeni byli pro zločin zpronevěry, spáchaný tím, že ono zařízení prodali, a který se námitkou smlouvy na oko nutně obíral a zjistil, že nešlo o simulaci. Tento nález jest podle § 268 c. ř. s. i pro civilní soud závazným, pokud právě jde o spornou otázku, neboť, praví-li předpis ten, že, závisí-li rozhodnutí civilního soudu od důkazu a přičítatelnosti trestného činu, je civilní soudce na odsuzující nález trestního soudu vázán, nesluší tomu rozuměti tak, že jest vázán jen tehdy, když podmínkou soukromoprávního nároku je přímo, by tu byl dotyčný trestný čin, nýbrž, jak z motivů, dle nichž nemá dojíti k rozporu mezi zjištěním trestního a civilního soudce , protože by tím právní bezpečnost byla ohrožena a důvěra v trestní soud otřesena, jasně plyne, i vždy tehdy, kdykoli nějaká skutečnost tvořící podmínku odsouzení pro trestný čin, byla trestním soudem odsuzujícím rozsudkem zjištěna a skutečnost ta je zároveň také rozhodnou pro soukromoprávní nárok a tudíž pro řešení civilního sporu. Jestliže tedy trestní soud vyloučil jednání na oko a přijal skutečný prodej v hospodářském i právním smyslu za prokázaný, tu by, kdyby civilní soud uznal opak, nastal právě onen případ, jehož si zákonodárce nepřál, že by trestní soud civilním rozsudkem byl viněn, že podložil odsuzujícímu rozsudku svému nesprávnou skutečnost a obviněným ukřivdil, a proto je tu případ § 268 c. ř. s. Rozumí se, že i ohledně třetího spolužalobce S-a, jehož se trestní rozsudek netýkal, nelze uznati ohledně rozhodné skutečnosti jinak, neboť, kdyby se věc rozbírala ohledně něho a dospělo se k opačnému výsledku, výtka křivdy, učiněné prvém dvěma v trestním řízení, byla by tu pořád, protože, když jde ohledně všech o tutéž a jedinou smlouvu, kde všichni tři žalobci tvořili jednu stranu a naprosto se netvrdí, že smluvní úmysly oněch dvou by se byly lišily od úmyslů tohoto třetího (naopak), musí i řešení ohledně všech býti stejné. Proto platí pro civilní soud závaznost trestního rozsudku shora uvedeného i v poměru k S-ovi. Kdyby tedy rozbor věci v civilním procesu vedl k opačnému výsledku, než v trestním řízení, nesmělo by se k němu přikročiti, může však býti předsevzat, když vede k výsledku stejnému, neboť tím bude žalujícím jen ukázáno, že se jim nekřivdí.