Rc 6372/1926
Otázka, zda dílo stíženo jest podstatnou vadou ve smyslu § 1167 obč. zák., jest otázkou právní, již řešiti jest vyhraženo soudu.

(Rozhodnutí ze dne 14.10.1926, Rv I 2170/25)
Z odůvodnění.
Žalobce dal žalovanému do správky automobil. Ježto správka byla provedena vadně, domáhal se žalobce na žalovaném jednak vrácení úplaty za správku, jednak náhrady škody, ježto nemohl po jistou dobu automobilu ve svém obchodě užívati. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o níž tu jde, v
důvodech:
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že soud druhé stolice stojí na stanovisku, že o podstatnosti vad může soud rozhodovati sám na základě procesního materiálu, ač prý jedině znalec může říci, jaká vada jest podstatná, na kteroužto otázku znalec zůstal prý dlužen odpověď, takže tím méně mohl soud vysloviti, že jde o podstatnou vadu. Názor ten jest nesprávný. Otázka, zda jde o provedeného díla o podstatnou vadu podle § 1167 obč. zák., jest otázkou právní, jejíž řešení jest vyhrazeno soudu. Soud ovšem může, když podle svědomitého přesvědčení nemá vlastních znalostí odborných, jež by ho činily schopným posouditi správnost otázek technických uznati na důkaz znalecký (§ 351 c. ř. s . ), není však nikterak vázán posudkem znalce. Když odvolací soud na základě posudku znalce a výslechu ostatních provedených důkazů (§ 498 c. ř. s.) došel k závěru, že jde o podstatné vady dle § 1167 obč. zák., případně vady, pro které nelze věci řádně užív ati (§ 932 obč. zák.), posoudil věc správně.