Rc 6346/1926
Dopravní řád železniční.

Objednatel vagonu jest povinen zaplatiti obě cesty (tam i zpět), jež konal objednaný vagona prázdno.

(Rozhodnutí ze dne 07.10.1926, Rv I 554/26)
Z odůvodnění.
Žalovaná firma odeslala z Prahy do R. na Slovensku v červnu 1923 chladící vagon k dopravě masa, avšak vrátila vagon z R. zpět do Prahy, ježto prý pro zápach vozu nebylo možno do něho nakládati maso. Žalobě dráhy o zaplacení dopravného za cestu tam i zpět bylo oběma nižšími soudy vyhověno,

odvolacím soudem z těchto

důvodů:

Soud prvé stolice vzal za zjištěno, že vůz byl žalované firmě předán ve stavu způsobilém a že proto námitka strany žalované o nečistotě vozu jest bezdůvodná, ježto dle smlouvy jest sama povinna vůz svým nákladem vyčistiti. Toto bezvadné zjištění, které soud odvolací sdílí a béře za základ svého rozsudku, nebylo odvoláním ani napadeno. Žalovaná strana obmezila se pouze na všeobecné prohlášení, "že dráha v žádném případě by nemohla požadovati poplatek za dvě cesty". Z tohoto prohlášení mohl soud procesní usuzovati, že žalovaná připouští, že oba běhy na prázdno nebyly vyváženy běhy na plno a stojí pouze na stanovisku, že dle smlouvy nájemné i při dvou cestách na prázdno (tam a zpět) lze požadovati poplatek pouze na jednu cestu. Že vůz konal dvě cesty na prázdno, zjistil již první soud bezvadně. Že však tyto dvě cesty na prázdno nebyly vyváženy jízdami na plno, jest prokázáno železničním spisem, t. j. výkazem o použití vozu. Za tohoto skutkového stavu jde nyní o výklad samé smlouvy nájemné, zda totiž při cestě na prázdno tam a zpět může železniční správa požadovati náhradu za obě cesty, či jen za cestu tam, jak míní žalovaná. Výklad tento přísluší ovšem soudu a nikoliv znalci. Vyslovil-li znalec ve svém posudku, že žalobcem vymáhané tarifní poplatky bylo účtovati proto, že jich použití bylo smlouvou mezi dráhou a žalovanou firmou výslovně ujednáno, lze snad říci, že překročil znalec meze svého posudku, avšak dospěl-li soud prvé stolice k témuž závěru ve spojení s obsahem smlouvy samé, nelze právem mluviti o nesprávném zhodnocení znaleckého důkazu. Soud odvolací však opakoval znalecký důkaz ku jeho vysvětlení a doplnění a dospěl na jeho základě ve spojení s obsahem smlouvy nájemní a tarifními předpisy k tomu přesvědčení, že nárok žalující strany na náhradu za obě cesty na prázdno jest odůvodněn, ježto ani smlouva nájemní ani tarifní ustanovení o vozech soukromých, na která se smlouva odvolává a která tvoří její součást, neobsahují omezení, že se poplatek Kč 3 - za 1 km má platiti pouze za jednu jízdu na prázdno. Jízda z 20. června 1923 nebyla vyvážena ani před tím ani po tom vůbec jízdou na plno a podobně se to mělo i s jízdou z 23. července 1923. Žalovaná firma odeslala v červnu vůz z Prahy do R. a pak jej vrátila 23. července 1923. Tvrdí-li nyní v odvolání, že rozkazu ke zpáteční cestě vozu z R. nedala , jeví se toto tvrzení dle § 482 (2) c. ř. s. nedovolenou novotou. Avšak i kdyby tomu tak bylo, jak tvrdí žalovaná na věci by to ničeho nezměnilo, ježto žalobkyně vůz z Prahy do R. odeslala a, když pak smlouvu nájemní vypověděla, musil vůz odeslán býti zpět do Prahy do dílen, odkud pocházel. Míní-li žalov. firma, že mohl vůz zůstati v R., nebo býti drahou použit dle její potřeby, sluší uvésti, že to, co se mohlo státi, nerozhoduje, nýbrž jen to, co se stalo. Rovněž jest nerozhodno, zda rozdíl mezi dovozným za běh na plno a vojím dovozným za běh na prázdno jest dovozným za běh na plno a dvojím dovozným za běh na prázdno jest velmi značným. Nelze totiž dovozovati, i kdyby dovozné posléz uvedené převyšovalo dovozné za jeden běh na plno, že by tím byla dráha bezdůvodně obohacena, ježto, má-li dráha na takové dovozné nárok dle smlouvy a příslušných tarifů, o bezdůvodném obohacení řeči vůbec být nemůže. Dráha vybírá, dle posudku znalce, v takovém případě dle tarifních ustanovení dovozné za obojí cesty na prázdno ve všech případech, kde není smlouvou ohledně započítání dovozného něco jiného ujednáno. V tomto případě se smlouva výslovně na ona tarifní ustanovení odvolává a uvádí v souhlase s tarifním předpisem, že běhy na prázdno musí co do počtu kilometrů býti vyváženy během na plno, jinak za každý kilometr nekrytého běhu na prázdno jest platiti poplatek dle tarifních ustanovení o vozech smluvních. Ježto v projednávaném případě běhy na prázdno nebyly kryty běhy na plno, jest na žalované firmě, by oba běhy zaplatila. Výše odpovídá předpisům tarifním.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nejvyšší soud souhlasí s právním, výkladem, jehož se dostalo oběma nižšími soudy smlouvě o nájem chladících vozů ze dne 12. dubna 1923 a srovnalým příslušným ustanovením nákladního tarifu z 1. srpna 1921 díl I., odd. B, dodatek III.-h. Žalovaná firma jest povinna zaplatiti dovozné nejen za poslední běh najatého vozu z domovské stanice Prahy do R. zpět do Prahy, neboť vůz konal obě tyto cesty naprázdno a žádná z nich není vyvážena během na plno. Názor, že při běhu vozu tam a zpět neplatí se nikdy za běh na prázdno tam, nýbrž vždy teprve za běh zpáteční, a tu buď podle nákladu, běžel-li vůz zpět naložen, nebo 3 Kč za projetý km, běžel-li na prázdno, nemá v doslovu tarifu a smlouvy opory. Smysl tarifu jest zcela jasný, běh na prázdno bez rozdílu jeho směru neplatí se jenom tehdy, jest-li vyvážen během na plno na stejnou vzdálenost. I kdyby bylo pravdou, jak tvrdí žalovaná strana, že, kdyby musila platiti oba poslední běhy na prázdno, obdržela by dráha na dovozném více, než kdyby byl vůz jel z R. zpět do Prahy naložen, nemohlo by býti jinak rozhodnuto, než se stalo. Nehledíc k tomu, že žalovaná firma počítá tu s nákladem pouze 5000 kg, ač ani netvrdí, že by se nemohlo naložiti na vůz více, a nehledíc k tomu, že vůz naložený čerstvým masem mohl býti poslán zpět také jako rychlé zboží, tedy za vyšší dovozné, nemohla by skutečnost, že dovozné za běh vozu tam a zpět na prázdno by bylo vyšší, než za běh tam na prázdno a zpět na plno, býti důvodem ke snížení dovozného v prvém případě neb dokonce za prominutí jednoho celého běhu na prázdno, nýbrž leda popudem, aby příslušné tarifní předpis byl změněn. Nejde tu o výklad vůle stran ujednavších smlouvu z 12. dubna 1923, nýbrž o výklad tarif. předpisu, jenž byl a musil býti doslova pojat do smlouvy. Podle § 6 žel. dopr. ř. jest železnice povinna používati svých tarifů vůči každému stejným způsobem, není jí tedy vůbec ani dovoleno, aby žalované firmě slevila něco z dovozného ustanoveného tarifem. I kdyby svrchu zmíněné tarifní ustanovení obsahovalo vůči žalované firmě vůbec a pro tento případ zvláště snad jistou tvrdost, a kdyby bylo pravda, že železnice podle něho obdrží více na dovozném, když vůz šel tam i zpět na prázdno, než kdyby byl šel zpět na plno, nemůže býti tarif vyložen a nesmělo ho býti užito jinak než bylo rozhodnuto. To platí i o výkladu smlouvy, poněvadž táž není než opakováním tarifního ustanovení a nesměla se od něho odchýliti.