Rc 6318/1926
Chovatelem (§ 1320 obč. zák.) kance není komisionář odesílatele, na něhož došla dráhou zásilka vepřů, jež však byla přímo s dráhy odvezena na jatky, kde pak při porážení došlo k úrazu koncem.

(Rozhodnutí ze dne 29.09.1926, Rv I 180/26)
Z odůvodnění.
Žalobce, poražeč vepřů na ústředních jatkách v Praze, byl pokousán při porážení kancem, jenž došel žalované firmy z Dánska a byl z dráhy přímo dovezen na jatky. Žaloba o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde o otázku, zda žalovanou firmu lze míti za chovatele kance, způsobivšího žalobci zranění, ve smyslu §u 1320 obč. zák. Chovatelem podle tohoto ustanovení zákona jest rozuměti toho, kdo po nějaký čas chováním zvířete vykonává k němu práva, plynoucí z jeho skutečného chování (detence - srov. materialie ku III. dílčí novele slova: "eine dauernde Gewahrsam über das Tier übt") a při tom rozhoduje i o způsobu, jak má býti zvíře opatřeno z důvodu veřejné bezpečnosti. Takovému chovateli zvířete ukládá § 1320 obč. zák. v druhé větě přísnější ručení za potřebné opatření zvířete a dohled na ně a, vycházáje z předpokladu, že chovatel zvířete poškození zavinil, ponechává mu, by tuto zákonnou domněnku svými důkazy zvrátil. Z materialií zákona ku §u 1320 obč. zák. v třetí dílčí novele (stránka 397) lze seznati, že výraz chovatel zvířete nevystihuje přesně pojmu, kterým měla býti vytčena osoba po zákonu za zvíře zodpovědná, neboť bylo tu výslovně zdůrazněno, že jest ponechati výkonu soudnictví, by v jednotlivých případech učinilo o tom správné rozhodnutí. V tomto případě jest nesporno, že kanec, jenž žalobci způsobil tělesné zranění, došel v hromadné zásilce jiných kusů vepřového dobytka na žalovanou firmu drahou z Dánska a to přímo na ústřední jatky v Praze-Holešovicích a že odesílatelem a vlastníkem celé zásilky byla firma Ant. P. v Dánsku a že žalovaná firma byla jen její komisionářkou, majíc obstarati komisní prodej zboží. Došlá zásilka vepřového dobytka i s kancem, o nějž tu jde, byla převzata a umístěna na ústředních jatkách, kdež dne 31. října 1923 došlo při porážce kance žalobcem, působícím na jatkách, jako odborný poražeč vepřů, k jeho zranění na levé noze. Z toho plyne, že kanec vůbec se nedostal do takového chování žalované firmy, jaké předpokládá ustanovení druhé věty §u 1320 obč. zák. a které by jí ukládalo zvýšenou opatrnost při jeho opatření a hlídání, nýbrž že zvíře, byvši převzato na jatkách, podléhalo dozorčím orgánům jateckým. To připouští i sám žalobce, když v odstavci II. žalobci doličuje, že dozorčí orgány jatecké měly býti žalovanou firmou upozorněny na zlé a nebezpečné vlastnosti kancovy, a dovolává se ustanovení §u 11 posl. odst. jatečného řádu pro ústřední jatky v Praze. Dovolací soud dospěl z toho, co právě uvedeno, k úsudku, že žalovanou firmu nelze v tomto případě považovati za chovatele kance, žalobce poškodivšího, po rozumu §u 1320 obč. zák. druhé věty a že nelze ji činiti podle tohoto ustanovení zákona zodpovědnou. Zodpovědnost její mohla by býti odvozena ze všeobecných ustanovení o náhradě škody (§ 1295 obč. zák.), předpokládajíc její zavinění, které by však musel dokázati žalobce. Nižší soudy však správně dolíčily, že žalované firmě nedokázal žalobce jednání nebo opomenutí, která by mohla odůvodniti její zavinění na jeho úrazu podle všeobecných předpisů o náhradě škody.