Rc 6308/1926
Třebas by tu v zásadě byly závažné důvody, pro které by na veřejném společníku nebylo lze slušně požadovati, by ve společnosti, pokud se týče ve společnosti určitého společníka setrval, dlužno přece každý případ posuzovati podle jeho zvláštních okolností a přihlížeti po případě i k tomu, jak se choval, pokud se týče chová společník, žádající zrušení společnosti, pokud se týče jak se chovali ostatní společníci v případě žaloby na vyloučení, ovšem zvláště i ke smlouvě, pakli má v této příčině nějaká ustanovení.

Vyloučení společníka z veřejné společnosti jest opatření vážnějšího rázu, jež nelze úplně na roveň postaviti prostému zrušení společnosti.

I rozsudek, jímž bylo uznáno na vyloučení některého společníka, má moc konstitutivní.

(Rozhodnutí ze dne 22.09.1926, Rv I 1959/25)
Z odůvodnění.
Žalobu, jíž domáhali se veřejní společníci Zikmund H. a Rudolf H. vyloučení veřejného společníka Josefa G-a ze společnosti, procesní soud prvé stolice zamítl, vyhověl však žalobě Josefa G-a proti Zikmundu H-ovi a Rudolfu H-ovi o zrušení veřejné obchodní společnosti.

Odvolací soud vyhověl odvolání Zikmunda H-a a Rudolfa H-a (pozůstalosti tohoto) potud, že zamítl žalobu Josefa G-a o zrušení společnosti.

Důvody:

Odvolání, pokud směřuje proti tomu, že vyhověno žalobě Josefa G-a o zrušení společnosti, nelze upříti oprávněnosti. Dle odstavce VI. společenské smlouvy ze dne 23. ledna 1922 měli oba společníci Zikmund H. a Rudolf H. plný vliv na vedení obchodu společníkem Josefem G-em. Společníci ti mohli toto své oprávnění, jelikož smlouva společenská o výkonu práva toho ničeho neustanovuje, toliko osobně vykonávati (odst. XVIII. smlouvy společenské, čl. 105 obch. zák.). Jest dále zjištěno, že Zikmund H. a Rudolf H. poslali dne 1. února 1924 svoji zřízenkyni Olgu K-ovou do obchodu k Josefu G-ovi, by mu byla nápomocnou, při čemž měla do obchodních knih nahlížeti, činnost Josefa G-a kontrolovati a jim zprávy podávati. Jest práva, že Olga K-ová měla tuto kontrolu tak vykonávati, by to společník Josef G. nepozoroval, že tedy byla ku G-ovi jako jich pozorovatelka vyslána. Avšak Josef G. Olze K-ové, jak výpovědí její jako svědkyně a dopisem z 13. března 1924 jest prokázáno, nedal vůbec žádného zaměstnání, do obchodu ji nepřijal, takže K-ová příkaz jí odvolateli daný vůbec ani vykonávati nemohla. V pouhém vyslání Olgy K-ové, byť i s příkazem výše naznačeným, nelze proto spatřovati důležitý důvod ku zrušení společnosti dle čl. 125 odstavec prvý a druhý obch. zák. na straně Zikmunda a Rudolfa G-ových, to tím méně, když, jak jest prokázáno, Josef G. obchod neuvedl, jak mu bylo smlouvou společenskou uloženo, takže druzí společníci k němu jak z jich jednání patrno, důvěry neměli. Žalobce Josef G. není proto oprávněn žádati z tohoto důvodu zrušení společnosti.

Naproti tomu nelze přiznati oprávněnosti odvolání, pokud směřuje proti zamítnutí žaloby o vyloučení společníka Josefa G-a ze společnosti. Soud prvé stolice spatřuje důležitý důvod ke zrušení společnosti dle čl. 125 třetí odstavec čís. 3 obch. zák. ve vedení obchodu společníkem Josefem G-em, jmenovitě v uzavření zápůjčky 50.000 Kč bez souhlasu druhých společníků, jakož i dále ve způsobu vedení obchodních knih Josefem G-em, jak znalcem byl zjištěn a jehož posudek jest jedině směrodatným, neuznal však na vyloučení společníka Josefa G-a ze společnosti dle čl. 28 obch. zák. Soud prvé stolice podrobně a výstižně odůvodnil, že uzavření bezúročné zápůjčky 50.000 Kč u švagra G-ova R-a, nepodávání měsíčních zpráv dle odstavce VIII. smlouvy společenské, když jich druzí společníci nežádali, nedostatečné vedení obchodních knih a nezřízení inventury a bilance za přivzetí jednoho společníka nebo jich důvěrníka včas, nejsou důležitým důvodem takové váhy, by dle čl. 128 obch. zák. na místě na zrušení společnosti mohlo býti uznáno na vyloučení společníka Josefa G-a ze společnosti. Dle čl. 128 obch. zák., jest vyloučení společníka dáno do uvážení soudu a soud odvolací nemá zjištěný důležitý důvod ke zrušení společnosti na straně Josefa G-a za takové váhy, by, i když důležitý důvod ke zrušení společnosti na straně odvolatelů odpadá, na vyloučení společníka Josefa G-a ze společnosti vzhledem na tíži tohoto prostředku, dle čl. 128 obch. zák., bylo uznáno. Poukazuje-li odvolání na to, že Josef G. proti ustanovení odstavců 1. a 2. dodatku ku smlouvě společenské ze dne 23. ledna 1922 zboží železné v ceně do 10.000 Kč i odjinud než od firmy S. jak doznal, odebíral, pak dle odstavce 4. ujednání toho měli odvolatelé jen právo žádati toliko zrušení společnosti a nikoliv vyloučení Josefa G-a ze společnosti. Tvrzení odvolání, že počáteční bilance nebyla zřízena, není správné, neboť bilance tak, jak v roce 1920, tak i v roce 1921 byla zřízena a k 9. říjnu za rok 1922. Josef G. také ke zřízení inventury byl ochoten. K tomu cíli ovšem Olga K-ová poslána nebyla. Posoudil tedy soud prvé stolice věc spornou po stránce skutkové i právní správně, když žalobní návrh společníků Zikmunda a Rudolfa H-ových na vyloučení Josefa G-a ze společnosti jako neodůvodněný zamítl.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Po právní stránce byla věc posouzena odvolacím soudem správně. Podle čl. 125 prvý odstavec obch. zák. může společník žádati zrušení společnosti, když to vyžadují důležité důvody, a podle čl. 128 obch. zák. lze z takových důvodů uznati na vyloučení společníka, vzniknou-li v jeho osobě a žádají-li to veškeří ostatní společníci. Pojem důležitého důvodu zákon nevymezuje. Uvádí toliko příkladmo některé případy pod čís. 1 až 5 v čl. 125 třetí odstavec obch. zák., ale stanoví v čl. 125 druhý odstavec obch. zák., že soudce volně uvažuje, zda takové důležité důvody tu jsou. Tato úvaha přísluší ovšem i soudu třetí stolice, není však nijak omezena, najmě v ten rozum, že by žádosti vyhověno býti musilo, kdyby prokázán byl některý z případů v zákoně příkladmo uvedených, leč že by ve společenské smlouvě v této příčině byla zvláštní ustanovení.

Z toho plyne, že, byť by se zásadně uznalo, že důležitými jsou důvody, pro které na žalující straně nebylo by lze slušně požadovati, by ve společnosti (čl. 125 obch. zák.), pokud se týče ve společnosti právě některého společníka (čl. 128 obch. zák.), setrvala, nutno přece vždy každý případ posuzovati podle jeho zvláštních okolností a přihlížeti tedy po případě i k tomu, jak se choval, pokud se týče chová společník, žádající zrušení společnosti, a jak se chovali ostatní společníci v případě žaloby na vyloučení, ovšem zvláště i ke smlouvě, pak-li má v této příčině nějaká ustanovení. Odvolací soud řídil se těmito zásadami a rozhodl věc bez právního omylu. K dovolání Josefa G-a ve směru tom se podotýká, že okolnost, že jeho společníci poslali mu do obchodu pod pláštíkem výpomocných sil profesora Rudolfa A-e, pak Emilii K-ovou a Olgu K-ovou, mohla by za jistých okolností opodstatniti žádost o zrušení společnosti, že však odvolací soud právem zdůraznil, že se tak nestalo bez příčiny. Poukazuje-li dovolání k tomu, že společníci Josefa G-a mohli podle bodu XVIII. smlouvy žádati zrušení smlouvy a že v případě, že měli podezření, že Josef G. smlouvu neplní a vůbec obchod správně nevede, mohli se obrátiti na něho přímo nebo použíti svého práva, plynoucího z bodu VI. odst. 1 společenské smlouvy, nevyvracuje tím nikterak správnou úvahu odvolacího soudu, naopak dalo by se z toho, že podle bodu VI. ost. 1 smlouvy vyhradili si Zikmunda a Rudolf H-ovi plný vliv na vedení obchodu , spíše souditi, že mohli zaříditi i příslušnou kontrolu. Za tohoto stavu věci lze jen souhlasiti s napadeným rozsudkem, že Josef G. nemá důležitého důvodu, by žádal zrušení společnosti. Tvrdil ovšem na opodstatnění své žaloby také ještě, že Zikmund H. a zatím zemřelý Rudolf H. jemu, pokud se týče firmě K., dělali nedovolenou soutěž a že opětně porušili svou smluvní povinnost, týkající se dodání zboží firmou S. Podle zjištění nižších soudů se mu však důkaz v těchto směrech nepodařil a dovolání se těmito důvody ani již neobírá. Není tudíž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §u 503 čís. 4 c. ř. s., pokud jej uplatňuje dovolání Josefa G-a, opodstatněn.

Totéž platí, pokud jde o tento dovolací důvod uplatňovaný dovoláním Zikmunda H-a a pozůstalosti po Rudolfu H-ovi. Ve sporu tom nejde o otázku, kdo byl majitelem firmy K. před sjednáním společenské smlouvy, ani o to, kdo jest nájemcem obchodních místností v domě v Mariánských Lázních, kterážto poslednější otázka ostatně byla pravoplatně již rozřešena, nýbrž jde výhradně jen o to, zda odpostatněno jest žádání Zikmunda H-a a Rudolfa H-a, pokud se týče jeho dědiců o vyloučení Josefa G-a z veřejné obchodní společnosti dne 23. ledna 1922 sjednané a, zda právem žádá společník Josef G., by tato společnost předčasně byla zrušena. Že žaloba Josefa G-a nebyla důvodna a že proto odvolací soud ve směru tom právem změnil rozsudek prvého soudu a žalobu Josefa G-a zamítl, bylo již dolíčeno nahoře. Ale dovolací soud plně souhlasí s napadeným rozsudkem, i pokud se týče žaloby Zikmunda H-a a zatím zemřelého Rudolfa H-a o vyloučení společníka Josefa G-a. Na opodstatnění tohoto žádání dovolávali se žalobci ustanovení čl. 125 třetí odstavec čís. 2 a 3 obch. zák., podle nichž jest důležitým důvodem pro zrušení společnosti a vyloučení společníka, když společník obmyslně se počíná při jednatelství nebo při skládání účtů (čís. 2) a když opomíjí plnění podstatných povinností jemu uložených (čís. 3). V těchto směrech bylo vytýkáno, že Josef G. vedl tajné knihy, že knihy vůbec vedl nepořádně, že nepořídil likvidační bilanci, že nepodával měsíční zprávy (bod VIII. smlouvy) a hlavně, že porušil smlouvu v bodě VI. odst. 2 smlouvy hlavní a v bodě 1. a 2. dodatku k ní tím způsobem, že jednak, aniž by si byl vyžádal souhlas společníků, nakupoval zboží v hodnotě přes 10.000 Kč a vypůjčil si od svého švagra Maxe R-a 50.000 Kč, jednak, že zboží nenakupoval výhradně u firmy S., ač to, jak ostatně připouští sám Josef G., bylo hlavním účelem smlouvy. Zjištěno však jest, že Josef G. tajných knih nevedl, nýbrž toliko druhou pokladniční knihu, o níž jeho nynější společníci při sjednání společenské smlouvy věděli, že vedení knih bylo sice vadné a nepřehledné a pro řádné jednatelství nepostačující, že však úmyslné chyby se neobjevily, že měsíční zprávy nebyly požadovány a že Josef G. začáteční bilanci poříditi se nezdráhal, dále, že nákup zboží přes 10.000 Kč, který ostatně tento peníz přesahoval jen o 153 Kč, zůstal ojedinělým a že zápůjčka 50.000 Kč, sjednaná za účelem vyrovnání dluhu u firmy S., byla bezúročitelná, takže pořízení této zápůjčky bylo jen na prospěch společnosti. Vše to nepadá tedy valně na váhu a zejména nebylo by lze spatřovati důležitý důvod ve smyslu čl. 125 obch. zák. v nedostatečném vedení knih Josefem G., když podle bodu VI. odst. 1 smlouvy jednatelství jemu svěřeno bylo jen na ten čas a ostatním společníkům, jak shora již uvedeno, vyhražen byl plný vliv na jednatelství a právo, kdykoliv se ujati tohoto jednatelství, což Zikmund H. a Rudolf H., jak zjištěno, neučinili . Vážnější jest ovšem výtka, že Josef G. odebíral zboží také u jiných firem. Josef G. omlouval to tím, že tak musil učiniti, by mohl obstáti, jelikož firma S. byla moc drahá. Než to by neměnilo ničeho na skutečnosti, že tímto jednáním porušil společenskou smlouvu a to právě v bodě důležitém. Než odvolací soud právem zdůraznil, že smluvní sankcí na tento poklesek jest, že Zikmund H. a Rudolf H. mohou žádati zrušení smlouvy (bod 4 dodatku), a že, když si Zikmund H. a zatím zemřelý Rudolf H. vymínili pro ten případ jen právo, žádati zrušení smlouvy, nemohou se domáhati vyloučení společníka Josefa G-a, jemuž jinak nic podstatného nejsou s to vytýkati. Míní-li dovolání, že za těchto okolností pozbyli Zikmund a Rudolf H. k Josefu G-ovi důvěru, mohli použíti svého právě zmíněného smluvního práva a žádati zrušení společnosti. Samo dovolání připouští, že vyloučeno ze společnosti znamená "jisté trestní opatření zákona", a uznává tím, že vyloučení společníka jest opatřením vážnějšího rázu (Staub-Pisko I. svazek, Vídeň 1 908, § 3 k čl. 128 obch. zák.), které právě proto nelze úplně na roveň postaviti prostému zrušení společnosti. Tvrdí-li dovolání, že Zikmund a Rudolf H. při ujednání bodu 4. dodatku měli na mysli i případné vyloučení společníka Josefa G-a, sluší poznamenat i, že nerozhoduje, co si strana při sjednání smlouvy myslela, nýbrž co vyjádřila, a nelze proto vykládati bod 4. dodatku v ten rozum, že míněno bylo nejen zrušení společnosti, nýbrž i vyloučení Josefa G-a, to tím méně, když onen odstavec 4. dodatku nemluví o právech společníků vůbec, nýbrž právě jen o právech Zikmunda H-a a Rudolfa H-a Josefu G-ovi. Poukazuje-li dovolání v této spojitosti na důkaz správnosti svého stanoviska, že podle odstavce 4 dodatku mohli Josefa G-a ze společnosti i vyloučiti, k tomu, že jmění společnosti bylo sestaveno ze soukromého jmění společníka Zikmunda H-a a Rudolfa H-a a že Josef G. na zisku byl účastným 621/2 %, kdežto podíl H-ových podle bodu XII. smlouvy činil dohromady jen 371/2 %, stačí odkázati na bod IV. smlouvy, podle něhož složil každý společník do společnosti stejný peníz 125.000 a na okolnost, že Josef G. obchod vedl, kdežto Zikmund a Rudolf H-ovi se jednatelství činně nezúčastnili, ale také na odst. 3 bodu XII. smlouvy, podle něhož jsou účastni na ztrátě Josef G. 50 % a společníci Zikmund H. a Rudolf H. dohromady také jen 50 %, o čemž dovolání se nezmiňuje. Konečně se podotýká, že mylným jest názor dovolání, že toliko rozsudek, jímž uznáno na zrušení společnosti, má účinnost konstituvní, neboť stejnou účinnost má též rozsudek, jímž uznáno na vyloučení některého společníka (Staub-Pisko I. svazek § 6 k čl. 128 obch. zák.).