Rc 630/1920
Vlastní dlužníkovy akcepty nemohou býti předmětem zadržovacího práva dle čl. 313 obch. zák.
(Rozhodnutí ze dne 17.08.1920, Rv I 474/20)

Z odůvodnění.
Banka domáhala se na žalovaných zaplacení několika směnek.

Procesní soud prvé stolice k námitkám žalovaných ponechal směnečný platební příkaz v platnosti a uvedl po právní stránce mimo jiné v důvodech, že žalobkyně jest podle čl. 313, 314 obch. zák., § 99 stanov žalující banky, jakož i nařízení ze dne 28. října 1865, čísl. 110 r. zák. oprávněna, by ku krytí pohledávek jakéhokoliv druhu, jež jí příslušejí proti prvnímu ze žalovaných, zadržela a zažalovala směnky žalovaných.

Odvolací soud směnečné platební příkazy zrušil.
Důvody:
Názor, že v tomto případě bylo by lze použíti zadržovacího práva jak je upravují čl. 313 a 314 obch. zák., jest mylný. Zadržovací právo vztahuje se pouze na věci a cenné papíry dlužníkovy, t. j. na dlužníkovy majetkové hodnoty, jež mohou býti předmětem práva, jak je upravuje čl. 315 obch. zák., a jichž realisace má vésti k shlazení pohledávky věřitelovy. V tomto případě však jde o vlastní akcepty, vlastní směnečné závazky žalovaných, jichž splacení má se dosíci žalobou a jichž tudíž nemůže věřitelka zadržeti ku krytí těchto závazků neb závazků jiného druhu. Tím odpadá též možnost použíti předpisu čl. III. nařízení ze dne 28. října 1865, čísl. 110 ř. zák., ježto předpis ten pouze připouští použití zadržovacího práva, upraveného čl. 313, 314 obch. zák. na ony případy, kdy proti nárokům úvěrního ústavu jsou dříve nabytá práva třetích osob na cenné papíry a movité věci dlužníkovy. Nařízení předpokládá právě zadržovací právo, přípustné podle čl. 313, 314 obch. zák. Konečně nemůže žalobkyně pro sebe ničeho dovozovati z dvor. dekretu ze dne 13. července 1789 čís. 1033 sb. z. s., ježto tento dvor. dekret upravuje pouze uplatňování směnek, jež kdo drží jako zástavu, tudíž předpokládá též, že jde o cizí směnku a nikoliv o vlastní akcept dlužníkův.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání v podstatě z důvodů soudu odvolacího.