Rc 6257/1926
Byla-li sprostředkovatelská provise splatna pod podmínkou skutečného převzetí zboží, nemá na ni sprostředkovatel nároku, došlo-li odůvodněně ku stornu smlouvy.

(Rozhodnutí ze dne 09.09.1926, Rv I 928/26)
Z odůvodnění.
Žaloba o zaplacení provise za sprostředkování dříví byla zamítnuta soudy všech tří stolic,

Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dle provisní listiny ze dne 11. října 1923 záležela sprostředkovatelská činnost žalobcova v pojmenování nákupního pramene, t. j. panství, patřícího velkostatkáři H-ovi, a žalobce zajistil si touto smlouvou provisi 3 Kč za 1 m 3 jednak pro případ kupu (odst. 1 listiny), jednak pro případ "jinakého obchodního spojení" (odst. 4 smlouvy). Nyní domáhá se provise ze zbytkového množství, ohledně něhož žalovaní jako kupitelé s majitelem panství jako prodávajícím dodatečně ujednaly storno, a uvádí, že při tomto rozvázání smlouvy dostalo se žalovaným ve formě náhrady škody a ušlého zisku skvělého příjmu. Ale v tomto směru již odvolací soud správně poukazuje na to, že dle provisní listiny byla smluvená provise platna po převzetí dříví. Této podmínce smluvní nelze podle §u 914 obč. zák. přikládati jiný smysl než ten, že nárok na provisi není založen již pouhým dojednáním smlouvy kupní. Jak zjištěno, žalovaní převzali jen část dříví, zbytek však, na nějž dle propočtu žalobcova připadla by zažalovaná provise, žalovanými dosud převzat nebyl, takže žalobci ohledně tohoto množství dříví dosud nevznikl nárok na provisi. Připustiti jest, že nesrovnávalo by se se zásadou poctivosti v právní životě, kdyby byli žalovaní ujednanou kupní smlouvu, podle níž se řídí odměna sprostředkoovatelova, před převzetím zakoupeného dříví bez nutkavých příčin zcela nebo z části stornovali, zejména kdyby tak činili obmyslně, takže by jich chování směřovalo právě k tomu, by zmařen byl nárok sprostředkovatelův na odměnu. Zásadu tuto vyslovil tento nejvyšší soud již ve více rozhodnutích, zejména č. 4727 a 5178 sb. n. s. Ale případ takový tu nenastal. Dovolatel přehlíží skutková zjištění nižších stolic, že smlouva kupní, kterou žalovaní s majitelem panství ujednali, týkala se jen dříví zdravého a že žalovaní nebyli smluvně povinni převzíti dříví nakažené, červené nebo broukem lieatem napadené, dále že po odebrání první čísti zmíněného dříví stávala se věc komplikovanou, mělo-li by býti probíráno dříví zdravé od nakaženého, že totiž toto roztřiďování bylo těžko proveditelno a dlouho by trvalo, a, jak výslovně zjištěno, zatím by dříví zkáze podléhalo. Došlo-li k stornu ohledně tohoto zbytku za těchto okolností, nelze dospěti k závěru, že se tak stalo bez nutkavých příčin a že dokonce směřovalo k tomu, by zmařen byl nárok žalobcův na odměnu, vázaný na podmínku skutečného převzetí dříví. Z té okolnosti pak, že dosud nedošlo k převzetí dříví, o něž jede, jest též patrno, že toto storno nelze považovati za jakýsi samostatný případ "jinakého obchodního spojení", v odstavci 4 provisní listiny míněného, totiž za jakýsi zpětný prodej dříví původně nakoupeného za cenu o 10 Kč za 1 m 3 vyšší a že tudíž z něho nelze ve prospěch žalobcův nic dovoditi. Okolnost, že při tomto stornu zavázal se majitel panství nahraditi žalovaným vzešlou škodu včetně ušlého zisku a na jakém podkladě výše náhrady této byla stanovena, jest pro tento spor nerozhodna. I kdyby byli, jak dovolatel míní, žalovaní majiteli panství lstivě předstírali, že musí platiti z tohoto zbytku žalobci provisi, nevzešel by tím dle §u 870 a násl. obč. zák. nárok žalobci vůči žalovaným na vydání části oné náhrady ve výši smluvní provise, nýbrž šlo by jen o poměr mezi žalovaným a majitelem panství, na jehož úkor by byli žalovaní obohaceni. Nepřísluší tedy žalobci nárok na další provisi.