Rc 6248/1926
Nespravedlivou (§ 870 obč. zák.) jest pohrůžka, neměl-li hrozící práva použíti donucovacího prostředku, jehož použil, nebo použil-li sice přípustného donucovacího prostředku, ale i jinému, nežli k účelu po zákonu mu příslušejícímu. Stačí, že pohrůžka byla objektivně bezprávnou, aniž by záleželo na tom, zda ten, kdo jí použil, byl bezelstným, či obmyslným.

"Třetí osobou" po rozumu §u 875 obč. zák. jest pouze osoba nezúčastněná, není jí však ten, jehož pomocí byla smlouva uzavřena.

(Rozhodnutí ze dne 08.09.1926, Rv I 31/26)
Z odůvodnění.
Žaloba firmy proti žalovanému o zaplacení na základě jeho prohlášení, jímž se zaručil za svého zetě, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Rozhodnutí tohoto sporu závisí na řešení otázky, zda jsou tu zákonné předpoklady pro neplatnost smlouvy z důvodu nespravedlivé a důvodné bázně podle §u 870, případně 875 obč. zák., totiž, zda obžalovaný vzal na se rukojemský závazek a podepsal rukojemské prohlášení ze dne 28. prosince 1923, na němž je žaloba založena, jen z bázně (donucení), dále zda bázeň byla bezprávná a důvodná, a konečně snad byla vyvolána třetí osobou a ve případě kladném, zda žalující firma na jednání oné třetí osoby měla účast, neb o něm aspoň zřejmě věděti musila. Nižší soudy zjistily, že Jindřich Š., zeť žalovaného, byv na zakročení zástupců žalující firmy dopraven na policii, nechtěl z počátku vůbec jednati o věci, t. j. o svém domnělém úmyslu odcestovati do ciziny bez zaplacení zbytku kupní ceny za zboží od žalobkyně odebrané, uváděje, že věc jest obchodem, který na policejní cestu nepatří a teprve, když mu bylo pohroženo trestním stíháním pro podvod a zatčením, dal se pohnouti k jednání a slíbil zástupcům žalobkyně, že opatřil od svého tchána (žalovaného) záruční prohlášení za pohledávku žalobkyně pro případ, že by odejel do ciziny. Dále zjistily nižší soudy, že pohrůžka vazby byla vážnou a bezprostřední a že i žalovaný dal se pohnouti k podepsání připraveného již rukojemského prohlášení jen tím, že mu jeho zeť oznámil, že bude jinak vzat do vazby na trestní udání žalující firmy a jen pod nátlakem obavy o pověst rodiny a o obchodní pověst zeťovu. Z těchto zjištění právem nižší soudy vyvodily, že Jindřich Š. požádal žalovaného o podpis na rukojemském prohlášení a že žalovaný podpis ten dal jen následkem důvodné bázně, že bude Š. pro podvod stíhán a hned do vazby vzat. Jeho smluvní vůle nebyla volná. Neprávem napadá dovolání názor odvolacího soudu, že se žalovaný ani nemohl zabývati otázkou, zda by se stalo zatčení právem či neprávem, protože jemu záleželo na tom, aby vůbec zabránil zatčení a s ním spojeným zlým následkům. Také na tom nezáleží, zda vazbou hrozili zástupci žalující firmy, či jen policejní úředník, ale ovšem v důsledku udání zástupců žalobkyně. Dále je zkoumati, zda bázeň (pohrůžka) Jindřicha Š. a žalovaného byla nespravedlivá. Nespravedlivou jest bázeň (správně pohrůžka) tehdy, neměl-li hrozící práva použíti donucovacího prostředku, jehož použil, nebo použil-li přípustného donucovacího prostředku, ale k jinému než podle zákona jemu příslušejícímu účelu. V tomto směru snaží se žalující firma v dovolání, jako se o to snažila již v nižších stolicích, vylíčiti jednání Š-ovo při uzavření a plnění kupní smlouvy tak, jakoby šlo o podvodné vylákání zboží na úvěr, nebo jakoby žalobkyně byla měla aspoň subjektivně dosti důvodů pro podezření v tomto směru a jakoby tedy právem se byla obrátila o pomoc na policii. Zejména klade žalobkyně velkou váhu na to, že prý Š. chystal se odejíti do Ameriky, nezaplativ ještě značný zbytek kupní ceny, a že ji před dodávkou zboží ujišťoval, že zboží prodal dále prvotřítní americké společnosti a že prý také jmenoval určitou společnost, že však ve skutečnosti je prodal insolventnímu soukromníku. Dlužno přisvědčiti závěrům obou nižších soud, že ani z tvrzení žalující strany, ani z rozsáhlé korespondence nelze proti Š-ovi vyvoditi podezření, že by snad byl již v době objednávky neměl úmyslu platiti a že by byl chtěl jen lstivě zboží na úvěr vylákati; naopak že jest odůvodněným úsudek, že sám byl zklamán co do důvěryhodnosti a solventnosti svého amerického odběratele, protože jest nemyslitelno, že by s ním byl uzavíral obchod, z něhož pak ničeho nedostal, a že by byl na sebe uvalil značný dluh vůči žalující firmě. K tomu možno ještě dodati, že (jak jest nesporno) Š. zaplatil na kupní cenu 48.000 Kč žalobkyni a že dám v létě 1922 dojel do Ameriky, aby tam svou pohledávku vymáhal, kteréžto skutečnosti jistě neupoukazují na úmysl připraviti žalobkyni lstivě o kupní cenu za zboží. Sdílí tedy dovolací soud názor nižších soudů, že žalující firma neměla příčiny dovolávati se zakročení policie pro čin trestný, že neměla práva používati donucovacího prostředku, jehož použila, a že pohrůžka trestním stíháním a vazbou byla bezprávnou. Zda byli zástupci žalující firmy bezelstní, či obmyslní, zda jednali bez viny, či zaviněně, jest lhostejno, stačí, že pohrůžka byla objektivně bezprávnou (sr. také motivy k §§ 870 a 875 str. 257 a 259). I kdyby byl Š. v době udání na policii měl úmysl odejeti do Ameriky (což jako svědek vylučoval), nic by z toho pro podezření z podvodu nenásledovalo. Zbývá již jen otázka, zda nátlak na žalovaného měla žalobkyně účast, neb o něm zřejmě věděti musila. Třetí osobou po rozumu §u 875 obč. zák. jest jen osoba nezúčastněná, není jí však ten, jehož pomocí byla smlouva uzavřena. A tak tomu bylo v tomto případě. Zástupci žalující firmy učinili nátlak na Š-a, aby záručné prohlášení od svého tchána opatřil, a tento byl jen zprostředkovatelem tohoto nátlaku na žalovaného. Jde tedy správně o případ §u 870 obč. zák., o nátlak (nepřímý) se strany druhého smluvníka. Ale, i kdyby se za to mělo, že Š. byl osobou třetí, měli zástupci žalující firmy aspoň účast na jednání Š-ovu a kdyby ani toho nebylo, musili si toho býti vědomi, že táž obava, která přiměla Š-a k ochotě, by opatřil záručné prohlášení tchánovo, bude také působiti na žalovaného, by prohlášení dal. I v tom směru dlužno souhlasiti s právním posouzením odvolacího soudu.