Rc 6230/1926
Pořad práva jest vyloučen, jde-li o rozhodnutí, zda pozemek jest statkem veřejným. O držbě, vlastnictví, služebnostech a nájemním právu k věcem veřejného statku rozhoduje však soud.

Též věci, určené k veřejnému užívání, zůstávají ve vlastnictví obce (státu), nejsou vyňaty z právního obchodování a mohou i do soukromého vlastnictví přejíti; soukromá práva k nim, pokud slouží tomuto účelu, jsou jen potud vyloučena, pokud se nesrovnávají s veřejnoprávním jich určením.

Vlastnický nárok k přesně vymezené ploše pozemku jest uplatňovati pořadem práva. Nevyhledává se, by takovému sporu předcházelo řízení o úpravu hranic.

(Rozhodnutí ze dne 01.09.1926, R II 240/26)
Z odůvodnění.
Žalobce obce na Moravě proti žalovaným o určení vlastnictví k pozemku soud prvé stolice k námitce nepřípustnosti pořadu práva odmítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by vyčkaje pravomoci ve věci dále jednal a rozhodl.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalovaná vznesla námitku nepřípustnosti pořadu práva ze dvou důvodů, jednak že má býti rozhodnuto o otázce, zda pozemek jest veřejným či soukromým statkem, jednak že jde o spornou hranici. Rekursní soud se zabýval toliko tímto druhým důvodem, dospěv k názoru, jenž se nesrovnává s názorem žalovaných. Pak ale opomenouti pustiti se též do úvah o důvodu prvém. Jelikož tu jde pouze o přezkoumání právního názoru, ježto skutkový podklad této otázky není sporným, možno ji řešiti ihned, byť i soud druhé stolice se jí vůbec nezabýval. K opodstatnění této námitky uvádí se v dovolacím rekursu, že pozemek p. č. 849 jest zapsán v seznamu o veřejném statku, že obec jest pouze správkyní veřejného statku, že tedy žalobní návrh v pravdě směřuje jen ke zjištění, že pozemek není v soukromém vlastnictví žalovaných, nýbrž jest veřejným statkem, rozhodovati o této otázce přísluší však úřadům správním. Stěžovatelé však nemají pravdu. V žalobě se ovšem praví, že pozemek par. č. 849 jest jako veřejný statek zapsán v seznamu I. a že břeh při této úvozové cestě, o jehož část se vede spor, jest jeho součástkou. Žaloba však domáhá se toho, aby bylo zjištěno, že obci přísluší vlastnické právo na celém břehu mezi úvozem a sousedními pozemky žalovaných a že žalovaní jsou povinni to uznati. Pořad práva jest arciť vyloučen, jde-li o rozhodnutí, zda pozemek jest statkem veřejným, neboť přísluší správním úřadům chrániti veřejné užívání; o držbě, vlastnictví, služebnostech a právu nájemním k věcem veřejného statku rozhoduje však soud (Ehrenzweig, System I. sv., díl 2, str. 8 a 11, Randa, Vlastnictví str. 17, rozhodnutí býv. nejv. soudu N. F. Sg. IV. č. 1605, V., č. 1726, XVII. č. 6832, tohoto nejv. soudu č. sb. 5322). Neběží v této věci o první otázku, nýbrž o druhou. Sporný poměr tkví tedy v právu soukromém, nikoli veřejném. Též věci, určené k veřejnému užívání, zůstávají ve vlastnictví obce (státu), neboť nejsou vyňaty z právního obchodování a mohou i do soukromého vlastnictví přejíti (Unger I. str. 369), soukromá práva k nim, pokud slouží tomuto účelu, jsou jen potud vyloučena, pokud se nesrovnávají s veřejnoprávním jejich určením. Protože i nemovitosti, třeba jsou určeny pro veřejné užívání a jsou zapsány v seznamu statku veřejného, zůstávají ve vlastnictví obce (státu), jak vychází zřejmě z ustanovení §§ 286 až 288 obč. zák. a dle §u 290 obč. zák. jest použíti předpisů soukromého práva též na veřejný statek státu (obce). Toto vlastnictví státu (obce) ustupuje ovšem do pozadí následkem obecného užívání, avšak přece projevuje se tím, že i za veřejného užívání zbývají vlastníku jisté soukromé užitky, že může, pokud tomu obecné užívání nepřekáží, i soukromá práva k nim propůjčiti (třetím osobám), hlavně však tím, že po odpadnutí veřejného užívání dosahuje vlastník původní své neobmezenosti. (Randa na uvedeném místě). Z toho důvodu, že se jedná o veřejný statek obce, nemohou tedy stěžovatelé vyvozovati, že pořad práva jest vyloučen, spočívá-li žaloba na důvodu vlastnického práva, tedy práva soukromého.

Ale ani druhý důvod pro námitku, že pořad práva jest vyloučen, nemá opory v zákoně. Rekursní soud vyslovil názor, jejž podepřel správnými důvody. Žalovaní namítli ovšem, že věc patří do řízení mimosporného ve smyslu §u 850 až 853 obč. zák., poněvadž se jedná o spornou hranici. Místním ohledáním bylo také zjištěno, že hranice mezi pozemkem žalující obce a pozemky žalovaných jsou neznatelny a popřeny. Avšak obec nežádala o úpravu hranic dle §u 850 a násl. obč. zák., kteráž se provádí na základě poslední pokojné držby neb dle volného uvážení rozdělením (§ 851 obč. zák.), nýbrž podala žalobu o uznání svého vlastnictví k celé ploše břehu mezi úvozem parc. č. 849 a pozemky žalovaných, jak jest od nich oddělena úzkou pěšinou, tvrdíc, že až sem jí od nepamětných dob vlastnicky užívala, že také předchůdci žalovaných v držení jejich pozemku se obmezovali v jejich užívání až po horní okraj břehu, že však žalovaní asi až do 1/3 svrchní části břehu zarazili kůly, tvrdíce, že jest jejich vlastnictvím. Běží tedy o spor o vlastnictví k přesně vymezené ploše pozemku dle §u 366 obč. zák., kteréžto vlastnictví mimo to prokazovala obec tím, že dle smíru u obecního úřadu v roce 1925 bylo ujednáno, že žalovaní nesmějí napříště nikdy již porost na břehu vysekávati. Řízení dle §u 850 a násl. obč. zák. zavádí se jen na žádost sousedů a má za účel prozatímně odkliditi spor o hranici stanovením nové hranice dle poslední držby neb dle volného rozdělení. Žaloba peritorní domáhá se však trvalého vyřízení sporu na podkladě prokázaného práva a má za účel zjistiti starou hranici. Dle §u 851 druhý odstavec obč. zák. a za předpokladu §u 4 II. dílčí novely jest každé straně vyhrazeno, by své lepší právo uplatnila sporem. Z toho nelze nijak nutně vyvozovati, že takovému sporu musí předcházeti řízení o úpravu hranice. Nelze rozumně seznati, proč by vlastník musil nezbytně napřed podrobiti se řízení nespornému , jež rozhoduje o hranici jen na podkladě držby, kteráž třeba není ani pořádná nebo poctivá, a které již zprvu neuznává, aby teprve pak prokázal sporem své právo. Jak z motivů k II. díl. nov. vychází, měl novou úpravou řízení o sporných hranicích toliko sjednán býti nový prostředek, jímž by k žádosti sousedů způsobem, pokud možno jednoduchým a nenákladným, pouze dle zjištěných poměrů držebních nebo dle volného rozdělení bylo docíleno odklizení hraničních sporů. Zákon sám však vyhrazuje stranám podání žaloby o tvrzené právo vzhledem k prozatímnosti úpravy dle nově zavedeného řízení mimosporného, jež nemůže proto vyloučiti, by i bez něho nemohl se kdo domáhati svého práva. Ani doprovod vládní osnovy II. díl novely (viz Věstník min. sprav. z roku 1915, částka XV.), ani mluva nové úpravy zákonné (§ 850 až 853 obč. zák.) nevyznačuje se jasností a přesností stanoviska, což zavinilo zmatky ve výkladu těchto předpisů hned od prvopočátku jak v nauce, tak i v praxi. Přihlíží-li se však ke zvláštnímu rázu tohoto řízení, k podkladu, na němž se v něm rozhoduje, a k výsledku, kterýž zjednává, nemůže býti pochybeno, zastává-li se názor, jak zde byl blíže rozveden. Žalující obec ve své žalobě určila prostorově přesně onen díl pozemku, ku kterému své právo vlastnické chce prokázati, tvrdíc netoliko, že více než 30 let ho užívala propachtováním užitků trávy, nýbrž poukazujíc i na smírné ujednání v roce 1925, z čehož lze souditi na tvrzení uznání jejího vlastnictví žalovanými.