Rc 6179/1926
Soudní řízení o přijetí dluhu, složeného podle §u 1425 obč. zák. na soudě, jest řízením nesporným. Zákaz skladateli jako poddlužníku, by se zabavenou pohledávkou jakýmkoliv způsobem nakládal, nebrání mu, složiti ji na soudě. Pohledávku lze složiti u kteréhokoliv soudu, teprve, byla-li přikázána k vybrání, jest ku složení příslušným exekuční soud.

(Rozhodnutí ze dne 14.07.1926, R I 602/26)
Z odůvodnění.
Soud prvé stolice (zemský soud v Praze) zamítl žádost pojišťovací banky S., by byla přijata do uschování vkladní knížka znějící na jméno Josef B., navrhovatelkou složená, jakož náhrada požární škody, kterou Josef B. utrpěl požárem a by byla při depositu nařízena poznámka, že se Dr. Arnošt F. domáhá žalobou u zemského soudu v Praze proti bance S. na základě postupu podepsaného Josefem B-em, zaplacení 15.000 Kč z této náhrady a že usnesením okresního soudu v Jaroměři ze dne 28. prosince 1925 vymohl si František K. zajišťovací exekuci zabavením téže náhrady, - maje za to, že kdyžtě Františku K-ovi byla povolena zajišťovací exekuce na náhradu, nemůže poddlužník s náhradou nijakým způsobem nakládati.

Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.

Důvody:

Nelze sice přisvědčiti názoru prvého soudu, že poddlužník nemá práva se zabavenou pohledávkou ani tím způsobem, že ji složí na soudě, nýbrž nutno mu právo to přiznati, jest-li v pochybnostech, kdo má na pohledávku tu právo (Neumannův komentář k ex. ř. str. 854), přes to však bylo zamítavé vyřízení na místě. Kdyby na zabavenou pohledávku činil nárok pouze jediný věřitel, nebylo by ovšem důvodu složení pohledávky na soudě ani podle § 1425 obč. zák., nemajíc účelu, když pouze a jedině vymáhající věřitel ku přijetí placení v takovém případě jest oprávněn a způsobili by se tak zbytečné výlohy (cit. komentář str. 891). Zde však jest nepochybno, že pohledávka, a jejíž složení se jedná, byla již usnesením okresního soudu v J. ze dne 28. prosince 1925 exekučně zabavena a že také jiné osoby na ni nárok činí, a to jednak Dr. Arnošt F. jednak banka S. Jest tu tedy případ § 307 ex. ř. a stěžovatelka měla proto, jak zmíněný paragraf výslovně předpisuje, složiti peníze na soudě exekučním. Předpis čl. XVIII. uv. z. k j. není na závadu, ani neplatí pro složení, které jest nutným pouze na základě předpisů civ. řádu soudního a řádu exekučního (Neumannův komentář k cís. str. 31.). Pouze soud exekuční jest tu příslušným i oprávněn s depositem nakládati, a o žádosti za vydání i o námitkách proti tomu vznesených rozhodovati (rozh. čís. 858 sb. G. U. nový sled), pročež jen u něho peníze, o něž jde, složeny býti mohou a mají.

Nejvyšší soud návrhu vyhověl.
Důvody:
Soudní řízení o přijetí dluhu, složeného podle § 1425 obč. zák. na soudě, jest podle své přirozené povahy řízením nesporným, neboť jím nijak nerozhodují soudy podle hmotného práva o křížících se zájmech stran, nýbrž zkoumají jen, zda tu jsou formální náležitosti návrhu strany, by dluh byl na soudě složen, a podle toho složení přijímají nebo nepřijímají, pokud se týče, učiní opatření k úschově složené věci. Činnost ta je soudům uložena § 1425 obč. zák. a čl. XVIII . uvoz. zákona k jur. n. a doslov obou těchto zákonných ustanovení nasvědčuje jasně tomu, že ji pokládají za nesporné řízení, neboť není v nich zmínky o pořadu práva nebo sporném - rozhodovacím - řízení, nýbrž jen o povinnosti přijmouti soudní složení "a učiniti opatření k uschování", což obě již pojmově jakékoli sporné jednání vylučuje. Je tudíž i složení dluhu na soudě soudům zákony nařízeno, by o tom jako o nesporné právní věci pohledávky (§ 1 nesp. říz.). Platí proto pro řízení to předpisy cit. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. zejména i předpis jeho § 16 o přípustnosti mimořádného dovolacího rekursu za podmínek v témže § stanovených, jde-li totiž o zřejmý rozpor se zákonem nebo se spisy, neb o zmatečnost. V projednávaném případě vytýká dovolací stížnost napadenému rozhodnutí právem zřejmý rozpor se zákonem, pokud jde o právní názor rekursního soudu, že jde tu o případ § 307 ex. ř., podle něhož stěžovatelka měla dlužné peníze složiti u soudu exekučního. Názor ten by byl podle doslovu tohoto § snad správný, kdyby šlo, jak tam předpokládáno, o pohledávku, která byla přikázána k vybrání nebo na místě placení. Avšak o takový případ podle doslovu stěžovatelčiny žádosti nejde. Ani napadené usnesení samo toho netvrdí. Není tudíž zamítnutí žádosti z důvodu jím upotřebeného správným. Pravdu má napadené usnesení ovšem v tom, že neobstojí ani důvod, ze kterého soud první stolice žádost zamítl, že totiž i stěžovatelka není oprávněna dluh na soudě složiti, protože pohledávka proti ní byla exekučně zabavena a stěžovatelce jako poddlužníci bylo zakázáno, se zabavenou pohledávkou jakkoli nakládati. Zákaz ten se netýká složení dluhu na soudě. Nelze na poddlužníku, jenž svému věřiteli - povinnému - pro soudní zákaz již nesmí platiti, a vymáhajícímu věřiteli, kterému zabavená pohledávka, jak tuto, ještě nebyla přikázána, platiti ještě nemůže, spravedlivě žádati, by čekal, až jak exekuční řízení mezi těmito oprávněnými dopadne, zůstal proti své vůli po neurčitou dobu nadále dlužníkem a po případě také ještě platil úroky. Za takového stavu věci, najmě pak, kdy je tu jako v projednávaném případě - několik vymáhajících věřitelů, kteří si činí na zabavený dluh nároky, jsou jistě s dostatek tvrzeny předpoklady § 1425 ob. zák., by dlužník svůj dluh složil pro důležité, v osobě věřitelově tkvící důvody na soudě. Může ji tudíž, pokud pohledávka není vymáhajícímu věřiteli přikázána, složiti na soudě, a to na soudě podle své volby (čl. XVIII. j. n.). Teprve když pohledávka byla přikázána, stává se pro složení dluhu a jeho převzetí příslušným soud exekuční. (§ 307 ex. ř.). O ten případ však, jak již úvodem dolíčeno, tu nejde.