Rc 6177/1926
Určení nároku na povinný díl samo o sobě ještě není základem pro nabytí zástavního práva.

"Zaznamenáním nároku" ve smyslu §u 812 obč. zák. jest záznam ve spisech pozůstalostních, nikoliv v pozemkové knize.

(Rozhodnutí ze dne 13.07.1926, R I 574/26)
Z odůvodnění.
Návrh nepominutelných dědiců, by byl knihovně zajištěn jich povinný díl, soud prvé stolice zamítl,

rekursní soud napadené usnesení potvrdil.

Důvody:

Napadeným usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatelek o knihovní zajištění povinného dílu z důvodu, že dědička se žádosti té opřela s odůvodněním, že k zajištění tomu není zákonného důvodu. Stěžovatelky naproti tomu tvrdí, že tu jest zákonný důvod pro žádané zajištění v § 812 obč. zák. a ve stížnosti nově uvádějí, že se obávají, že by mohly býti ve svém nároku na povinný podíl sloučením pozůstalosti se jměním dědičky ohroženy, ježto dědička prý nemá vlastního jmění. Knihovní zajištění se dle § 36 knih. zák. může státi pouze tehdy, je-li jak nárok sám, tak i právní důvod nabytí práva zástavního dostatečně osvědčen. Zjištění nároku na povinný podíl ještě samo nepodává základu pro nabytí zástavního práva. Pozůstalí, kteří mají nárok na povinný podíl, mají totéž právní postavení vůči dědici jako odkazovníci, a mohou proto žádati zajištění svého nároku toliko v těch případech, kde to zákon odkazovníkům přiznává, tudíž dle obdoby §u 688 obč. zák. a § 161 druhý odstavec nesp. říz., těchto případů však zde není. Ani na ustanovení § 812 obč. zák. nemohou se stěžovatelky s úspěchem odvolávati, ježto tento předpis zaznamenáním nároku nerozumí záznam v knihách pozemkových, nýbrž pouze záznam ve spisech pozůstalostních, který se v tomto případě již stal.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelky pokládají mimořádný dovolací rekurs proti shodným rozhodnutím obou nižších soudů podle § 16 nesp. říz. za přípustný pro zřejmý rozpor se zákonem. Než rozporu toho není. Stěžovatelky opírají zřejmý rozpor se zákonem. Než rozporu toho není. Stěžovatelky opírají zřejmý rozpor se zákonem. Než rozporu toho není. Stěžovatelky opírají svůj nárok již jen o ustanovení § 812 obč. zák. Právem však odkazuje rekursní soud k tomu, že určení nároku na povinný podíl samo o sobě ještě nepodává základu pro nabytí zástavního práva, a že tento předpis "zaznamenáním nároku" nerozumí záznam v knihách pozemkových, nýbrž pouze záznam ve spisech pozůstalostních. Toť názor, jenž je v soudnictví všeobecně hájen, a v písemnictví za správný uznáván (sr. Krčmář, Základy přednášek o právu občanském, právo dědické, 1924, str. bürg. Gesetzbuch, 1902, k § 812, a jiné). Zda nárok stěžovatelek na povinný díl je na dědictví již zaznamenán či není, jaké účinky se záznamem tím jsou spojeny pro postavení nepominutelných dědiců a jejich poměr k dědictví, a jakým způsobem je při tom čeliti obavám, by nepominutelní dědicové na svých právech neutrpěli škody, netřeba tu řešiti, protože stěžovatelky dosud nepodaly návrh na oddělení pozůstalosti od jmění dědicova podle § 812 obč. zák. Žádaly toliko, by jejich nepominutelné podíly byly zajištěny vkladem práva zástavního na polovici domu patřícího do pozůstalosti, a to současně s vkladem odevzdací listiny, t. je. s vkladem práva vlastnického. Žádost ta v zákoně nijak neodůvodněná právem byla zamítnuta.