Rc 6156/1926
Lhůta k dodatečnému plnění (čl. 356 obch. zák.) musí býti dána tak, by prodateli bylo plnění umožněno; nestačí lhůta tak krátká, že kupitel sám musí o ní nutně předpokládati, že nestačí; v tom případě mlčení prodatelovo neznamená souhlas s nedostatečnou lhůtou.

(Rozhodnutí ze dne 30.06.1926, Rv I 625/26)
Z odůvodnění.
Žalobě, jíž domáhala se žalobkyně na žalovaném vrácení kupní ceny za cihly, ježto žalovaný nesplnil v dodatečné lhůtě, bylo oběma nižšími soudy vyhovělo,

odvolacím soudem z těchto

důvodů:

I když by se za to míti mohlo, že dodatečná lhůta dopisem žalobkyně z 13. července 1925 žalovanému k dodatečnému plnění počínajíc dnem 15. července 1925 po rozumu čl. 356 obch. zák. daná s pohrůžkou zrušení smlouvy nebyla okolnostem přiměřenou, ježto je samozřejmé, že žalovaný musel by k cíli početí plnění toho, s nímž byl v prodlení, u správy dráhy dříve objednati potřebné k tomu vagony, přece nelze přisvědčiti názoru odvolatelovu, že smlouva není z tohoto důvodu po právu zrušena. Neboť měl-li žalovaný za to, že dodatečná lhůta k plnění smlouvy kupní mu řečeným dopisem žalobkyně daná nebyla dostatečná a okolnostem odpovídající, měl žádati o delší, dle jeho mínění, dostatečnou lhůtu. Neučinil-li tak, nedav na řečený dopis žalobkyně vůbec odpovědi, a nezastal-li od obdržení onoho dopisu žalobkyni vůbec nic, dal konkludentním činem mlčky na jevo, že se lhůtou mu danou a se zrušením kupní smlouvy souhlasí (§ 863 obč. zák.). Co se pak dotýče vagonu cihel žalobkyní dne 16. července 1924 převzatého, má neprávem žalovaný za to, že , když žalobkyně tento vagon cihel přijala, dala tím mlčky na jevo, že zrušení smlouvy odvolává, neboť žalovaný udal sám, že tento vagon cihel byl jím žalobkyni, odeslán dne 14. července 1925, což bylo ještě před započetím dodatečné lhůty k plnění. Nevztahoval se tedy dopis žalobkyně, obsahující pro plnění žalovaného dodatečnou lhůtu, na tuto zásilku, poněvadž dopis ten platil pro dodávku (plnění) počínající dnem 15. července 1925. Tohoto dne měl žalovaný počíti se zasíláním dvou vagonů denně, což, jak již uvedeno, neučinil. Právem tedy byl řečený vagon žalobkyní dne 16. července jí došlý převzat a nelze z toho, že se tak stalo, usuzovati na to, že žalobkyně odvolala tak mlčky zrušení kupní smlouvy.

Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Stanoví-li čl. 356 obch. zák., že kupitel, chce-li od smlouvy ustoupiti, musí prodateli poskytnout přiměřenou lhůtu k dodatečnému splnění, sleduje tím zásadu obchodní slušnosti: ukládal kupitel poskytnutí této lhůty jen pro případ, že povaha obchodu to dopouští, čímž je kupitel, jenž mimo to má nárok na náhradu škody způsobené prodlením, úplně kryt. Co se však otázky té na straně prodatelově týče, rozhoduje co do délky dodatečné lhůty především zase objektivní povaha obchodu, to jest povaha dlužného plnění. Zda také subjektivní hospodářské zejména výrobní poměry prodatelovy v úvahu přicházejí a pokud, to v souzeném případě ani rozhodnouti netřeba, neboť již povaha dlužného plnění usvědčuje lhůtu zde danou z nedostatečnosti a tudíž z nepřiměřenosti. Jdeťo dodávání cihel žalovanou stranou ve vlastní cihelně vyráběných a jestliže tedy žalující, bydlící v M., udělila dopisem ze dne 13. července 1925, žalovanému bydlícímu a se svým závodem usídlenému v K., jenž tedy dopis ten patrně teprv dne 14. července 1925 obdržeti mohl, lhůtu k dodatečnému plnění v ten způsob, že měl, počínaje dnem 15. července 1925, každý den dva vagony cihel vypraviti, je to najisto lhůta naprosto nedostatečná, ba vlastně téměř žádná, zvláště přihlíží-li se k velikosti každodenní dodávky a k tomu, že dodávky ty vyžadovaly opatření vagonů, takže dle pravidelného průběhu věci byl by žalovaný již první dílčí dodávku na den 15. července 1925 určenou provésti nemohl. Ale nesmí to býti, by kupitel dal lhůtu tak krátkou, o niž sám již předem nutně předpokládati musí, že nestačí, neboť nelze dopustiti, by kupitel poskytoval lhůtu jen pro forma, by se mohlo říci, že ji poskytl.