Rc 6023/1926
Okolnost, že manželce usmrceného dostalo se po manželi dědictví, nezbavuje ji nároku podle §u 1327 obč. zák. Vlastní jmění osob oprávněných k nároku na náhradu jest pro náhradní povinnost škůdcovu bez významu. Poměry dlužno posouditi tak, jak byly v době, kdy nastala škodná událost.

Manželka usmrceného, jež měla nemovitost ve spoluvlastnictví s usmrceným manželem, jest oprávněna domáhati se na škůdci náhrady (§ 1295 obč. zák.) proto, že si nyní musí držeti a platiti hospodářského pomocníka, kdežto dříve manžel obstarával hospodářství sám. Náhrada tato přísluší manželce jen ohledně polovice, jež jí náležela v době úrazu.

(Rozhodnutí ze dne 12.05.1926, Rv I 2166/25)
Z odůvodnění.
Automobilem prvžalovaného, jejž řídil druhý žalovaný, byl usmrcen manžel žalobkyně Antonín N. Žalobou o náhradu škody domáhala se Anna N-ová kromě jiného též 500 Kč měsíční renty. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v

důvodech:

Po právní stránce dovolací soud nesdílí názor odvolacíh o soudu, že s hlediska §u 1327 obč. zák. přichází v úvahu, že nebožtík Antonín N. mohl žalobkyni Anně N-ové poskytovati výživu pouze z výtěžku hospodářství a že tato výživa jí z hospodářství, které jako dědička Antonína N-a převzala, dále jako soudu dostá v á. Odvolací soud přehlíží, že nárok dle §u 1327 obč. zák. jest samostatným nárokem každého pozůstalého na náhradu toho, co mu smrtí živitele ušlo a ještě ujde, a že okolnost, že žalobkyni Anně N-ové dostalo se po jejím manželu dědictví, nezbavuje ji tohot o nároku. Vlastní jmění osob k nároku na náhradu oprávněných jest pro náhradu oprávněných jest pro náhradní povinnost škůdcovu bez významu a to, čehož Anna N-ová nabyla jako dědička, neobdržela jako náhradu škody od žalovaných, nýbrž jako dědictví na zákla d ě svého dědického práva. V takových případech dlužno posuzovati poměry tak, jak byly v době, kdy se neštěstí přihodilo (čís. sb. 3878 a 4084). Žalobkyni Anně N-ové st. přísluší tedy nárok na náhradu za slušnou výživu, kterou jí poskytovali byl povinen dle §u 91 obč. zák. její manžel Antonín N. Kromě toho má tato žalobkyně, ovšem nikoli dle §u 1327 obč. zák., nýbrž dle §§ 1295 a 1302 obč. zák. a §u 8 zákona ze dne 9 srpna 1908, čís. 162 ř. z., nárok na náhradu za to, že si nyní po smrti svého manžela musí d r žeti a platiti hospodářského pomocníka, kdežto dříve její manžel obstarával celé hospodářství sám s dcerami, neboť dle skutkových zjištění odvolacího soudu nemůže býti pochybností o tom, že jedině druhý žalovaný M. R. zavinil úraz ze dne 21. srpna 1923.
J e likož žalobkyni, která v den tohoto úrazu byla vlastnicí pouze k jedné polovici hospodářství, ušla pracovní síla Antonína N-a pouze ohledně této polovice, nemá z uvedeného důvodu nároku na celou rentu odvolacím soudem jí přisouzenou a ostatně správně vypočtenou, nýbrž jen na její polovici. Než tím není ničeho získáno pro právní stanoviska žalovaných, neboť nejvyšší soud považuje dle §u 273 c. ř. s. částku 500 Kč měsíčně určenou odvolacím soudem za přiměřenou s hlediska obou nároků žalobkyni Anně N-ové přís lušejících.