Rc 599/1920
Podnikatelstvem ve smyslu zákona o ručení dráhy za úrazy příhodou v dopravě jest provozovatel, nikoli vlastník nebo koncesionář dráhy.
(Rozhodnutí ze dne 13.07.1920, Rv II 141/20)

Z odůvodnění.
Za jízdy vlakem na dráze, jejímž koncesionářem a majitelem jest společnost A., jež však je ve státním provozu, utrpěl žalobce úraz na těle. I domáhal se na společnosti dle § 1 zák. o ručení železnic náhrady škody.

Oba nižší soudové zamítli žalobu pro nedostatek pasivní legitimace v podstatě z toho důvodu, že žalovaná, odevzdavši obstarávání dopravy na trati své dráhy eráru, pokud se týče, správě státních drah, jest pouhou vlastnicí a nikoliv též provozovatelkou dráhy, na níž se žalobci úraz přihodil a ve případech takovýchto sluší nárok na náhradu podle § 1 zákona o ruč. žel. uplatňovati vůči onomu podnikatelstvu, jež dopravu vskutku obstarává a nikoliv proti koncesionáři a vlastníku, jenž, nejsa zároveň provozovatelem dráhy, nemá na její dopravu žádného vlivu.

Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání.
Důvody:
Proti právnímu názoru obou předchozích stolic uvádí dovolatel především, že § 1 zákona o ruč. žel. ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. z. nepředpokládá zavinění podnikatelstva, a opírá se k dotvrzení tohoto svého stanoviska o doslov § 2 téhož zákona. Názor dovolatelův není správný, neboť § 1 skutečně zavinění předpokládá, což lze vyvoditi i z povahy závazku dráhy, který jsa obligací ex delicto pouze ze zavinění může vzejíti. Toto zavinění dráhy může se pro složitost a nebezpečnost podniku státi způsobem velmi rozmanitým a okolnost tato vedla zákon k tomu, že předpokládal zavinění dráhy - mnohdy těžko dokazatelné - generelně a že v § 2 uvádí pouze důvody exkulpační, kdy dráha tohoto zavinění a tudíž i ručení jest sproštěna. Takové zavinění však možno přičísti pouze podnikatelstvu, jež skutečně dopravu provádí, které jest tedy súčastněno v technickém směru, nikoli však vlastníku železnice, jenž súčastní se pouze v hospodářském směru. Dále dlužno poukázati k ustanovení § 57 doprav. řádu želez. ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. z. z roku 1852, dle něhož při propachtování provozu železnic čili, jak zákon praví, při přenechání provozu soukromým osobám neb soukromým spolkům mají tyto ohledně provozu železnic tytéž povinnosti a závazky jako soukromé podniky železniční. Ze všeobecného tohoto ustanovení lze vyvoditi, že mezi tyto povinnosti náleží i ručení za škody, dopravou způsobené. Pokud jde pak o případ opačný, totiž, dá-li soukromník svou dráhu do provozu státu, oč právě jde v tomto případě, lze z uvedeného předpisu vyvoditi, že v tomto případě ručí za škodu pouze stát.

Odporovalo by zajisté právnímu citu, kdyby za dopravu měl ručiti soukromník, jenž na správný chod její nemá žádného vlivu. Ovšem by se mohl stát hojiti na vlastníku, kdyby událost v dopravě byla způsobena vadami skrytými (nedostatky stavby, kolejnic, vozů v době předání a pod.), vlastníkem způsobenými, avšak kromě těchto případů zůstává jediným a konečným ručitelem pouze ten, kdo dopravu provozuje. Názor tento lze kromě toho též z úvodních slov § 1 zák. o ruč. žel. "událost v dopravě" a nemůže zajisté bezprostředně po tom následující slovo "Unternehmung" znamenati jiný podnik nežli onen, do jehož působnosti ona "doprava" spadá. Názor tento podporován jest i dalším textem uvedeného předpisu "kdo jsou činni při službě vozové". Jen mimochodem budiž poukázáno, pokud se týče stanovení pojmu "podnikatele (Unternehmer)" k zákonu ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. z. z roku 1888 o úrazovém pojištění dělnickém, dle něhož podnikatelem jest ten, na jehož účet se provoz děje (Betrieb erfolgt - § 11 odstavec prvý a třetí cit. zák.). Ustanovení § 1 zákona o automobilech ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. z. je rázu zcela výjimečného a nelze je vztahovati na ručení při železnicích.