Rc 576/1920
Liknavý dlužník práv jest věřiteli i ze škody, jež pro liknavost povstala znehodnocením jistiny.
(Rozhodnutí ze dne 7.07.1920, Rv I 282/20)

Z odůvodnění.
Odmítnuv nabízené zapravení pohledávky 15.000 K v korunách rakousko-uherských, žaloval tuzemský věřitel Drážďanského dlužníka v roce 1920 o zaplacení 15.000 Kč, opíraje se jednak o to, že splniště závazku jest v Čechách, jedna o to, že dlužník jest již od 15. března 1915 v prodlení. Strany udaly souhlasně, že dle úmluvy z roku 1913 měl se jejich právní poměr posuzovati dle práva rakouského. Obě nižší stolice uznaly dle žalobní žádosti, přiklonivše se, každá s jiným odůvodněním, k žalobcovu stanovisku, že splništěm závazku byly Teplice v Čechách.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nelze ovšem souhlasiti s názorem prvého soudce, jenž za to má, že splniště bylo v Teplicích, neboť v dlužním úpise z 11. března 1912 nic se o tom nepraví a ve smíru ze dne 15. ledna 1913 praví se jen, že případ posuzovati jest dle rakouského práva, a že se strany podrobují příslušnosti okresního soudu v Teplicích. Také nelze souhlasiti s právním náhledem odvolacího soudu, že splniště bylo v Teplicích dle předpisu § 905, odstavec druhý obč. zák., dle něhož měl žalovaný žalobci zaslati peníze do Teplic, kde jest jeho bydliště. Neboť tento předpis splniště nestanoví, to učinil již odstavec prvý téhož paragrafu, aniž onen na tom čeho změnil. Stejný předpis čl. 325 obch. zák. výslovně praví, že splniště jím zůstává nedotčeno. Nicméně výrok rozsudkový jest správným. Žalobce tvrdil hned při jednání v prvé stolici, že žalovaný jest v prodlení, a sice dle jeho mínění prý již od 15. března 1915, kdy dle smlouvy zápůjčka zpět splacena býti měla, a opřel tedy žalobu i o tento právní důvod. Žalovaný proti tomu namítal, že zápůjčka byla mlčky prodlužována tím, že žalobce každoročně úroky bez odporu přijímal. Avšak bezesporno jest, že žalovaný od 10. března 1918 žádných úroků neplatil. Následkem toho nemůže po této době o prodlužování zápůjčky býti žádné řeči, protože tím způsobem mohla býti prodloužena mlčky vždy jen na dobu, za kterou úroky byly přijaty, i jest žalovaný od uvedeného dne v prodlení. Pak-li ale jest v prodlení, jest žalobci práv ze vší škody prodlením způsobené. § 1333 obč. zák. praví sice, že škoda průtahem placení dlužného kapitálu způsobená nahražuje se úroky zákonem vyměřenými; předpis ten však myslí jen na pravidelný případ, kdy kapitál sám podržuje pořád svou hodnotu a škoda záleží toliko v ujití úroků. Když však výjimečně nastane prodlením i znehodnocení kapitálu, ručí liknavý dlužník i za tuto škodu dle všeobecných předpisů §§ 1293, 1323, 1324 obč. zák., pokud nedokázal, že mu splnění jeho smluvní neb zákonné povinnosti bez jeho viny bylo znemožněno, kterýž důkaz však žalovaný ve sporu ani nenastoupil, tím způsobem se vůbec neháje. Škoda žalobcova pak záleží v tom, že prodlením žalovaného bylo mu znemožněno, dáti těch 15.000 K rak. uherských, které mu žalovaný již 10. března 1918 zpět splatiti měl, při okolkovací akci, t.j. ve dnech od 1. do 9. března 1919 (§ 3 nařízení ze dne 25. února 1919 čís. 86 sb. z. a n.) okolkovati a učiniti z nich tak koruny československé. Musí mu tedy žalovaný tolik dáti, kolik by byl měl, kdyby byl v čas peníze obdržel, totiž tedy 15.000 Kč.