Rc 529/1920
Vlastník může žádati i na bezelstném držiteli vydání peníze, který tento za věc utržil.
(Rozhodnutí ze dne 26.05.1920, Rv II 87/20)

Z odůvodnění.
Žalobci byla podnájemníkem odcizena celá řada stříbrných předmětů, jež pak pachatel prodal žalovanému klenotníku. Část z nich žalovaný dále prodal, ostatní pak byl nucen žalobci vrátiti. Dřívější žaloba žalovaného proti žalobci na vrácení věcí, jež mu byl nucen vydati, byla právoplatně zamítnuta. Proti žalovanému zavedené trestní řízení pro přestupek § 477 tr. zák. skončilo sproštěním z obžaloby, ježto soudce dospěl k přesvědčení, že nabídka pachatelova nemohla se žalovanému zdáti podezřelou vzhledem k tomu, že žalovaný znal rodinné poměry pachatelovy; pachatel byl pro zločin krádeže právoplatně odsouzen. Žalobce domáhal se žalobou na žalovaném, by mu zaplatil za předměty, jež u něho nebyly nalezeny, prozatím tolik, kolik byl za ně zaplatil pachateli, vyhražuje si uplatňování toho, čeho se na plnou hodnotu nedostává.

Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl.
Důvody:
Žalovaný byl bezelstným držitelem, nikoliv však vlastníkem věcí, jež byly žalobci odcizeny, ježto tu nebylo podmínek § 367 obč. zák. Musel proto žalobci vrátiti věci, pokud je ještě měl. Jinak má se věc ohledně předmětů, jež byl dále prodal. Dle § 329, 330 obč. zák. mohl žalovaný, jsa bezelstným držitelem, s věcmi dle libosti nakládati, je spotřebovati po případě i zničiti, mohl si přivlastniti veškeré ploty a užitky z věcí těch důsledkem své bezelstné držby. Byl tudíž i oprávněn věci zciziti a docílený výtěžek podržeti, aniž by byl povinen vrátiti jej pravému vlastníku věcí. Nelze mluviti o obohacení žalovaného, ježto případný výtěžek za věci získal jakožto jejich užitky. Cenu pak, již zaplatil pachateli a již na něm žalobce požaduje, není povinen žalobci vydati, poněvadž peníz ten za věci skutečně byl zaplatil a není proto o něj obohacen. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody. Soud prvé stolice přiznává sice žalobci právo na vydání věci, pokud byly u žalovaného nalezeny, upírá mu však nárok ohledně věcí, jichž žalovaný již nemá. V tom jest patrný rozpor, jejž nelze překlenouti ustanovením §§ 329 a 330 obč. zák. Jestiť základním předpisem občanského zákonníka, že lze nabýti vlastnictví odevzdáním pouze tehdy, byl-li zcizitele vlastníkem (§ 366, 442 obč. zák.). Výjimek § 367 obč. zák. nelze obdobou rozšiřovati. Žalovaný nestal se vlastníkem věci. Tím, že žalovaný, prodav věci, nemá jich již v držbě, nepozbývá žalobce nároku na to, co bylo za ně vytěženo. Nárok tento není pohledávkou z poškození, jež by předpokládala protiprávní poškození a směřovala pouze proti škůdci (§ 1294, 1295 obč. zák.), nýbrž jest bezprostředním výronem vlastnického práva ku věci. Nesprávnost názoru prvého soudu plyne i z ustanovení § 333 obč. zák., dle něhož ani bezelstný držitel nemůže žádati, by mu bylo nahraženo, co dal předchůdci za to, že mu přenechal věc. Vždyť nelze vlastníku uložiti, by si svou vlastní věc vykoupil. Bezelstnému držiteli přísluší postih pouze proti jeho předchůdci.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Skutkovým podkladem žalobního nároku jest okolnost, že žalobce byl vlastníkem stříbrného náčiní, jež v žalobě přesně označeno, že náčiní to bylo mu ukradeno, že žalovaný náčiní to a sice, jak zjištěno, bezelstně od zlodějky koupil a pak dále prodal. Žalobce, tvrdě, že věci měly větší hodnotu, než cenu, za jakou byly žalovaným od zlodějky ukoupeny, a že žalovaný za věci ty dojista utržil více, než cenu nákupní, domáhá se toho, by žalovaný zaplatil mu prozatím alespoň cenu nákupní, vyhražuje si uplatňování toho, čeho na plnou hodnotu se nedostává, při nejmenším pak uplatňování toho, co žalovaný za věci utržil. Z řečeného skutkového podkladu vycházely jak prvá, tak druhá stolice. Otázka, zda z tohoto skutkového podkladu lze po zákonu vyvoditi nárok žalobní jest otázkou právního posouzení případu. Po této stránce není však soud vázán právním pojetím stran, pročež, odchýlí-li se soud od právního názoru žalobce, nelze důvodně tvrditi, že by soud byl uznal o plnění, o něž nebylo žalováno, nebo nepřípustným způsobem pozměnil důvod žaloby. Pokud tedy v těchto směrech uplatňuje se proti odvolacímu rozsudku dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., nelze dovolání přiznati oprávněnosti. Ve věci samé závisí rozhodnutí rozepře na správném výkladu ustanovení § 329 obč. zák., k němuž ohledně vlastníkových nároků proti bezelstnému držiteli věci poukázáno v § 379 obč. zák. Marginální rubrika k § 329 obč. zák. mluví ovšem o právech bezelstného držitele ohledně podstaty věci, přidržujíc se theoretické nauky o t. zv. commoda (beatitudines) possessionis, jak běžnou byla v čase prací kodifikačních. Co však v pravdě míněno "právy bezelstného držitele co do podstaty věci", o nichž mluví marginální rubrika § 329 obč. zák., plyne nad veškeru pochybnost z obsahu tohoto paragrafu. Jím v jádru věci sprošťuje se bezelstný držitel vlastně jen zodpovědnosti za to, že věci užíval, ji spotřeboval nebo dokonce zničil. Toto sproštění zodpovědnosti je důsledkem bezelstnosti, jíž zavinění je vyloučeno, nikoli však důsledkem nějakého práva bezelstného držitele k podstatě věci. Že tomu tak, plyne z úvahy, že domnělá "práva" § 329 obč. zák. obmyslnému držiteli nepříslušejí, tudíž obsah držby jako takové netvoří, nýbrž jsou důsledkem bezelstnosti, bezelstností však neurčuje se obsah práva, ona jeví pouze vliv na nabytí a rozsah práv (Randa, Besitz str. 104 Unger I. 222 pozn. 32, II 540 pozn. 23, Krainz I 462/6, Nippel III str. 109). Vykládá-li se pak ustanovení § 329 obč. zák. tak, jak právě naznačeno, plyne z toho pro případ, o který se zde jedná, tolik, že žalovaného nelze arciť činiti zodpovědným za to, že věci vůbec zcizil, ani za to, že snad je zcizil nevýhodně. Z toho neplyne však právo žalovaného, by podržel peníze, za který věci dále zcizil. Takovéhoto práva mu § 329 obč. zák. nepřiznává. Žalobce jako bývalý vlastník věcí musí se arciť spokojiti s právním stavem, utvořeným tím, že věci dále byly zcizeny, nepozbývá však práv z tohoto právního stavu plynoucích, tudíž zejména nároku na peníz za věci docílený. Že tímto právním stanoviskem nenakládá se se žalovaným proti úmyslu zákona snad krutě, toho dokladem je ustanovení § 333 obč. zák., vedle něhož ani bezelstný držitel nemůže požadovati cenu, kterou on dal svému předchůdci za to, že věc mu přenechal. Přenechati pak bezelstnému držiteli v případě, že věc úplatně dále zcizil, peníz, který za věc utržil, znamenalo by vlastně, že nahražovalo by se mu to, co on svému předchůdci za věc dal. Má tedy žalobce právo, žádati na žalovaném vydání peníze, který tento za věci utržil.