Rc 51/1919
Usnesení , vyhovujícímu návrhu na povolení pojištění důkazů, nemůže býti odporováno opravným prostředkem, třeba vydáno bylo teprve druhou stolicí.

Ku zmatečnosti, vzešlé v nižší stolici, může vyšší stolice přihlédnouti pouze tehdy, doví-li se o ní za příležitosti opravného prostředku podle zákona přípustného.
(Rozhodnutí ze dne 12.2.1919, R II 14/19)
Návrhu na povolení pojištění důkazu dvěma svědky věku již valně pokročilého pro zamýšlený spor proti obci B o tom, že jí nepřísluší právě jízdy přes pozemky navrhovatelovy, prvý soudce (okresní soud v Tišnově) nevyhověl, poněvadž se bude ve sporu, jejž navrhovatel proti obci zahájiti zamýšlí, jednati o veřejnost cesty, k tomu však jsou povolány nikoliv soudy, nýbrž pouze správní úřady, pročež soud ani k povolení pojištění důkazů pro tento spor povolán není.

Rekursní soud (zemský soud v Brně) vyhověl návrhu.
Důvody:
Navrhovatel chce užiti zmíněných důkazů, jež si chce pojistiti, ve sporu s obcí B o tom, že jí nepřísluší právo vozní cesty přes pozemky, které jsou dle tvrzení jemu knihovně připsány a tedy jeho soukromým vlastnictvím. Bude se tedy v zamýšleném sporu jednati o otázku čistě soukromoprávní (actio negatoria). Na tom nic nemění, bude-li ve sporu namítáno, že dotyčná cesta jest veřejná a přijde-li následkem toho ve sporu zamýšleném i tato otázka na přetřes. Okolnost tato mohla by případně vésti toliko ku přerušení řízení, čím by pak výslech svědků ve sporu zahájeném byl ovšem oddálen.

Nejvyšší soud odmítl odvolací rekurs obce B jako nepřípustný.
Důvody:
Podle § 386 odst. 4 c. ř. s. nemůže usnesení, vyhovující návrhu na povolení pojištění důkazů, v odpor vzato býti opravným prostředkem. Zákon nerozeznává, povolil-li pojištění důkazů soud první stolice či teprve soud stolice druhé. Zde povolil pojištění důkazů soud rekursní změniv usnesení prvního soudu, jež návrh na povolení pojištění důkazů zamítl. Dovolací rekurs jest tedy nepřípustný. K názoru projevenému v dovolacím rekursu, že jest tento přípustný přes poslední odstavec § 386 c. ř. s., ježto prý jde o otázku zmatečnosti povoleného řízení, k níž má dle § 42 j. n. přihlédnouti i vyšší soud v každém stadiu řízení, přisvědčiti nelze. Neboť jest ovšem pravda, že ke zmatečnosti přihlédnouti sluší i vyššímu soudu v každém stadiu řízení, to však předpokládá vždy, že vyšší soud o zmatečnosti nabude vědomosti, vyřizuje opravný prostředek formálně přípustný. Není-li tu takovéhoto dle zákona přípustného opravného prostředku, odňata jest tím vyššímu soudu možnost, obírati se věcí samou, i nelze již zmatečnost řízení, byť byla nastala, napraviti. Zde jest tomu tak, soud třetí stolice shledav, že dovolací rekurs jest dle § 386 odst. 4 c. ř. s. nepřípustný, musil jej odmítnouti a neměl již po zákonu možnost, aby zkoumal, zda řízení jest zmateční čili nikoliv.