Rc 508/1920
Co držiteli zvířete zaříditi náleží, by zhostil se zodpovědnosti za případnou škodu, určuje se jednak okolnostmi případu, v prvé řadě povahou a vlastnostmi zvířete, jednak povinností držitele, by dbal takového stupně píle a obezřetnosti, který při obyčejných schopnostech lze vynaložiti.
(Rozhodnutí ze dne 4.05.1920, Rv II 76/20)

Z odůvodnění.
Malý psík žalobcův byl napaden velkým hlídacím psem žalovaného a tak zřízen, že za několik dní zdechl. Psa žalovaného doprovázela v čase příhody služka žalovaného.

Žalobě o náhradu škody procesní soud prvé stolice vyhověl a uvedl po právní stránce v důvodech:

Dle § 1320 obč. zák. jest ten, kdo chová zvíře, zodpověden za škodu, nedokáže-li, že se postaral o to, by zvíře bylo náležitě opatrováno a hlídáno. Povinnost dohlédací náleží majiteli, jenž jest také zodpověděn za opomenutí svého služebníka, ruče tu za předpokladů § 1315 obč. zák. Zavinění spočívá zde v tom, že statný pes svěřen byl mladému, 16letému děvčeti, jež ho ani na šňůře nevedlo.

Odvolací soud žalobu zamítl.
Důvody:
Správně uvedl soud prvé stolice, že dle platného práva ručí držitel zvířete pouze, zavinil-li škodu. Držitel zvířete jest povinen, by zamezil veškerá nebezpečí, hrozící z povahy zvířete; povinnosti této zhostí se tím, že zvíře náležitě opatruje a na ně dohlédá. Dále jeho ručení nesahá. Nelze proto požadovati, by ku zvířeti dohlížel takovým způsobem, že by byla vyloučena jakákoliv možnost, způsobiti škodu. Ručení takové přesahovalo by pouhé ručení za vinu, jak je předpokládá § 1320 obč. zák., a šlo by tu o ručení za náhodu (Ehrenzweig, System II/1 str. 475). V případě, o nějž tu jde, zachoval držitel zvířete obvyklé opatrnosti, svěřiv psa děvčeti a opatřiv ho náhubkem a šňůrou.

Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc procesnímu soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Ublíží-li někomu zvíře, práv je z toho ten, kdo zvíře drží, nedokáže-li, že postaral se o to, by náležitě bylo opatřeno a hlídáno (§ 1320 obč. zák. v doslovu III. dílčí novely). Co držiteli zvířete zaříditi náleží, by zhostil se zodpovědnosti za případnou škodu, určuje se jednak okolnostmi případu, jednak povinností držitele zvířete, by dbal takového stupně píle a obezřetnosti, který při obyčejných schopnostech lze vynaložiti (§ 1297 obč. zák.). V onom směru v prvé řadě přicházejí v úvahu povaha a vlastnosti zvířete. Po této stránce učinil žalobce přednes, obsažený v žalobě. Předchozí stolice důkazů, tamže nabídnutých, neprovedly a skutkových zjištění ve směru tom neučinily. Odvolací soud nepovažoval zjištění ta za potřebná, ježto pes opatřen byl náhubkem a šňůrou a mimo to doprovázen služkou žalovaného. Toto odůvodnění jednak příčí se spisům (§ 503 čís. 3 c. ř. s.), jednak jest právně mylným (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Svědkyně (služka žalovaného) seznala, že bylo jí žalovaným nakázáno, by psa, pakli by neměl náhubku, vodila vždy na šňůře a žalovaný v odvolacím spise prohlásil za něco zcela neobvyklého, by pes, opatřený náhubkem, byl ještě voděn na šňůře. Z toho jakož i z nesporné okolnosti, že pes žalovaného v den, kdy žalobcova psa napadl, byl opatřen náhubkem, plyne pravý opak toho, co předpokládá soud odvolací, a dlužno tudíž vycházeti ze skutečnosti, že pes žalovaného v onen den šňůrou opatřen nebyl. Tomu-li tak, byl doprovod psa služkou opatřením nepostačitelným, poněvadž žalovanému při tvrzené žalobcem divokosti psa nemohlo za obyčejné pozornosti ujíti, že služka, nevedouc psa na šňůře, neměla možnosti, ho ovládati. Rovněž za předpokladu, že byl pes takové povahy, jak se o něm tvrdí, nebylo postačitelno, že byl opatřen náhubkem. Mohlť i tu žalovaný při obyčejné pozornosti postříci, že velký a silný pes divoké povahy může i jinak, než právě kousnutím, lidem ublížiti a věci poškoditi a že proti tomuto nebezpečí náhubek přirozeně jest opatřením vedlejším. Tím jest zrušovací usnesení odůvodněno, poněvadž bez zjištění vlastností a povahy psa nelze ve sporu spolehlivě rozhodnouti a poněvadž potřebné důkazy bude záhodno provésti u soudu prvé stolice.