Rc 484/1920
Pro přemrštěnost ceny není kupní smlouva ještě o sobě neplatnou dle § 879 čís. 4, obč. zák.
(Rozhodnutí ze dne 13.4.1920, Rv I 170/20)
Žalobce koupil od žalované firmy počátkem října 1918 za účelem dalšího zcizení větší počet koží za 130 000 K. V době převratové byly kůže Národním výborem zabaveny a žalobci vyplacena později náhrada 6 000 K. Žalobce domáhal se zrušení smlouvy pro přemrštěnost kupní ceny.

Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl.
Důvody:
Žalobce, tovární výrobce řemenů, koupil kůže za účelem dalšího zcizení. Z toho nutno usuzovati, že žalobce měl potřebné vědomosti, by správně ocenil kupované kůže. Žalobce sám kupní cenu smluvil a zboží svými lidmi převzal a částečně odvezl, a před tím smluvenou cenu zaplatil. Z toho všeho vyplývá, že žalobce skutečnou cenu koupených koží znal. Je-li pravdou jeho tvrzení, že ceny ty jsou přemrštěnými, platil tuto přemrštěnou cenu vědomě a tím spolupůsobil ku spáchání činu nedovoleného, následkem čehož nemůže dle § 1174 obč. zák., nový doslov, požadovati zpět, co ku spáchání činu byl dal. Žalobní nárok jest proto bezdůvodný. Jak uvedeno, koupil žalobce kůže za účelem dalšího zcizení, a následkem toho nepřísluší mu dle § 2 zákona ze dne 28. května 1919 čís. 299 sb. z. a n. nárok na náhradu za to, že zaplatil za kůže cenu přílišnou, a nepřísluší mu proto ani nárok na vrácení zaplacené kupní ceny.

Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z týchž důvodů.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o posouzení věci po stránce právní, dovolatelka tvrdí, že nelze na smlouvu, o niž jde, užíti předpisu § 1174 obč. zák., ježto tento předpis se nevztahuje na kupní smlouvy. Dovolatelka sama nezaložila svého nároku na ustanovení § 1174 obč. zák. a proto padá tento důvod, jejž předchozí soudové pro zamítnutí žaloby uvedli. Soudy předchozí zamítly žalobní nárok též z důvodu § 2 zákona ze dne 28. května 1919, čís. 299 sb. z. a n.; avšak tohoto ustanovení nelze na tento případ použíti, poněvadž žalobkyně nežádá vrácení přeplatku, nýbrž výrok, že kupní smlouva se žalovanou jest neplatnou; domáhá se tedy toho, by byl zřízen stav, jaký byl před smlouvou, sama nabízejíc, nejsouc s to koupené kůže vrátiti, to, co za zabavené kůže od státní správy dostala, t. j. 6 000 K, jež jí byly poukázány Československým úřadem oděvním. Žalobkyně se domáhá zrušení kupní smlouvy, dovolávajíc se ochrany § 879 obč. zák., poněvadž prý cena byla přemrštěnou a tedy nedovolenou. Leč v § 879 obč. zák. není uvedena přemrštěnost ceny sama o sobě jako důvod neplatnosti smlouvy, nýbrž jest tomu tak jen tehdy, když někdo, kořistě z lehkomyslnosti, tísně, mdlého rozumu, nezkušenosti nebo vzrušení mysli někoho jiného, dal sobě nebo třetímu za plnění slíbiti nebo poskytnouti plnění vzájemné, jehož hodnota jest v patrném nepoměru ku hodnotě plnění. Žalobkyně ovšem tvrdí, že byla donucena nouzí k oné smlouvě a záležela prý její tíseň v tom, že by nebyla mohla dostáti své povinnosti vůči bývalému eráru. Než žalobkyně ve svém přípravném spise tvrdila a při líčení opakovala, že, když jí od bývalého eráru k výrobě řemínků do bot žádný materiál nebyl poukázán, hleděla si sama opatřiti koňské usně pro dodávku erární a boxkalf-kůže pro firmu Ludvík S., ježto by prý jinak byla musila výrobu zastaviti a dělnictvo propustiti. Když jí pak zástupcem žalované byly kůže nabídnuty, koupila je. Z toho vysvítá, že kůže nebyly koupeny, by žalobkyně dostála své dodávce vůči bývalému eráru, nýbrž že potřebovala kůže tyto pro firmu Ludvík S. Jestliže bývalý erár žalobkyni, jak tato tvrdí, přípisem ze dne 2. srpna 1918 oznámil, že pro výrobu objednaných řemínků má koňské usně k disposici, nemusila je žalobkyně k tomu účelu sobě opatřovati jinde a nebyla tedy v tísni, jež by kupní smlouvu, o kterouž tu jde, činila neplatnou. Mohla zodpovědnost za nedodání objednávky svaliti na bývalý erár, poněvadž jí neposkytl k tomu potřebných koží. Že by žalobkyně s bývalým erárem byla ujednala, že na sebe béře závazek, opatřiti si kůže sama, jestliže jich od eráru nedostane, toho netvrdila. Pokud žalobkyně kupovala kůže pro firmu Ludvík S., nebyla vůbec v žádné tísni. Též nebylo prokázáno, že cizozemská kůže, o kterouž tu jde, a jež v čase kupu dle tvrzení žalobkyně nebyla pod uzávěrkou a nebyla státem obhospodařována, podléhala směrným cenám. Nabídnutý o tom důkaz znalci se k tomu nehodil, nýbrž měla žalobkyně uvésti ono nařízení, jež prý nejvyšší směrné ceny určovalo (snad měla na mysli nařízení správce ministerstva obchodu ze dne 20. srpna 1917, čís. 352 ř. z. o cenách koží, usní a strojních řemenů). Leč, i kdyby byly bývaly směrné ceny pro kůže, jež žalobkyně od žalované koupila, nečinilo by překročení těchto cen kupní smlouvu neplatnou; neboť úmysl zákona směřoval k tomu, by byli chráněni spotřebitelé, nikoliv velkovýrobci ve svých vzájemných obchodních stycích a proto nelze za to míti, že se smlouva, o kterouž jde, příčila dobrým mravům.