Rc 456/1920
Odevzdání prohlášení po rozumu §u 428, druhý případ, obč. zák. předpokládá, že přejímatel jest již, arciť bez držitelské vůle, v takovém poměru k věci, že jest s to, by s ní libovolně a výlučně nakládal.

Okolnosti, v nichž lze spatřovati odevzdání znameními, nejsou v § 427 uvedeny výlučně. Stačí všeliké jednání, jehož zvláštním a výlučným účelem jest, projeviti určitou vůli, a z něhož lze navenek nepochybně seznati, že došlo k přechodu věci do jmění nabyvatele provázené přechodem vlády a moci nad věcí.
(Rozhodnutí ze dne 23.03.1920, 23.03.1920)

Z odůvodnění.
Žalobkyně byla zůstavitelovou hospodyní, a měla klíče od jeho věcí, v bytě se nalézajících. Krátce před svou smrtí prohlásil k ní zůstavitel před svědky, "že jí všechno, jak to stojí a leží daruje", při čemž rozkládal rukama a ukázal též na psací stolek, v jehož zámku trčel klíček, a kde byly uzavřeny cenné papíry, podotknuv, že "to co tam jest, je k tomu, by měla býti z čeho živa". Žalobkyně tvrdíc, že jí zůstavitel věci daroval, domáhala se na pozůstalosti, by jí byla vydána celá řada věcí nalézajících se v zůstavitelově byte i mimo něj, jmenovitě pak cenné papíry.

Procesní soud prvé stolice, žalobu zamítl a uvedl po stránce právní
v důvodech:
Smlouva darovací vyžaduje k svému uskutečnění odevzdání věci (§§ 938, 943 obč. zák.), darovací sliby, vyžadují dle § 1 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř.zák. ku své platnosti sepsání notářského spisu. V tomto případě odevzdání se nestalo, neboť nebylo na straně nabyvatelky uchopovacího činu (§§ 426, 427 obč. zák.). Okolnost, že žalobkyně jako zůstavitelova hospodyně měla od dřívějška od nábytku klíče a věci ve své moci, nemá významu, poněvadž jí je zůstavitel neodevzdal na znamení převodu vlastnictví, nýbrž měla je pouze jako jeho hospodyně v uschování, klíče pak od psacího stolku, v němž byly cenné papíry, jí vůbec nedal, neboť klíč zůstal i po darovacím slibu trčeti v zámku. Avšak ani odevzdání dle § 428 obč. zák. se nestalo, poněvadž toto ustanovení vyžaduje, by "předávací prokazatelným způsobem projevil vůli, že věc od nynějška bude držeti jménem jiného", že by si byl zůstavitel vymínil věci podržet až do své smrti, je prozatím užívat, a podobně.

Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvé stolice a uložil mu, by vyčkávaje pravomoci, ve věci dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Soud odvolací nesdílí náhledu soudu prvé stolice, že by se bylo nestalo odevzdání sporných věcí. Jednalo se o zařízení bytu, knihy, prádlo, oděv, obsah příhrad nábytkových (cenné papíry) atd., v celku na sta různých předmětů, v témže bytě se nalézajících. Šlo tedy o "soubor věcí", při němž zákon (§ 427 obč. zák.) připouští odevzdání znamením. Stačí, když vlastník přejímateli odevzdá "nástroj", přejímatele v držbu uvádějící. Takovým "nástrojem" držby byly v tomto případě klíče, jež zůstavitel zároveň s věcmi žalobkyni, jak zjištěno, byl odevzdal. Ovšem nestalo se tak přímo podáním těchto klíčů, nebyloť toho třeba, když klíče ty tak jako tak byly na dosah ruky. Odevzdání znamením stalo se dále též tím způsobem, že zůstavitel, rozkládaje rukama, na věci předávané takto ukázal. Neboť v tomto případě, kde věci byly v bezprostřední blízkosti stran odevzdávající i strany přejímající, kde odevzdatel ležel nemocen na smrtelném loži, nutno vykládati pojem "nástroje" ve smyslu přenesenějším, asi tak, jak vyjadřují se moderní ustanovení §u 654 něm. obč. zák., v němž se praví, že k převodu držby stačí dohoda stran, je-li nabyvatel k věcem v takovém vztahu, že může vykonávati nad nimi skutečnou moc. (Srv. též § 315 ku konci obč. zák.) A konečně bylo zde i odevzdání prohlášením (§ 428 druhá věta obč. zák.) a již toto o sobě by bylo bývalo stačilo k odevzdání věcí. Neboť podle zjištěných okolností projevil zůstavitel dostatečným způsobem svou vůli, by žalobkyně, která věci jeho měla dosud ve své správě jako hospodyně, držela tyto příště z důvodu práva vlastnického. Další otázkou by bylo, zda ze zjištěných okolností také plyne pravá vůle stran, k darování se nesoucí. Co do darovacího úmyslu na straně zůstavitele zjistil soud prvé stolice, že zůstavitel svým darovacím slibům, učiněným as před dvěma lety vůči žalobkyni, dal krátce před svou smrtí projev tím způsobem, že prohlásil před svědky, jež si dal zavolati, vůči žalobkyni, že jí věci sporné daruje. Dále zjistil soud prvé stolice, že zůstavitel svědku říkal, mluvě o bytovém zařízení, že to všechno žalobkyni dal. Již z těchto zjištění vyplývá darovací úmysl zůstavitele více než dostatečně a plyne z nich zejména, že užil-li zůstavitel výrazu "daruji", mínil slovo to v přítomném čase, že věci ty dává nebo právě dal, nikoliv snad v čase budoucím, že věci ty teprve někdy dá. Naproti tomu však na straně žalobkyně není věc v tomto směru zcela vysvětlena. Není vysvětleno, proč žalobkyně neujala se hned také vlastnické vlády nad darovanými jí věcmi, a není dále jasně zjištěno, proč nepostarala se o to, by její vlastnické právo bylo zřetelně projeveno a hájeno též při notářském soupisu věcí. Teprve podle toho, jak budou zvláště tyto okolnosti objasněny a vysvětleny, bude lze bezpečně usuzovati, zda žalobkyně měla pravou vůli smluvní, přijati skutečně jako dar předměty jí odevzdané. Soud prvé stolice však okolností těchto náležitě neprobral a potřebných zjištění v tom směru neučinil. Byl proto rozsudek podle § 496 čís. 2 a 3 c.ř.s. zrušen a rozhodnuto, jak se stalo.

Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalované pozůstalosti.
Důvody:
Potud lze stěžovatelce dáti za pravdu, že o tradici brevi manu v tomto případě nemůže býti řeči. Vyhledávať se k dle druhé věty § 428 obč. zák., by přejímatel měl věc ve své moci (detenci), t.j. aby byl k věci v takovém vztahu, že může s ní libovolně a výlučně nakládati, třeba bez vůle, podržeti ji za svou, ve kterémžto posléze naznačeném případě byl by ovšem již držitelem (§ 309 obč. zák.). Žalobkyně však byvši, jak zjištěno, pouhou posluhovačkou nebo hospodyní zůstavitele a nesdílevši s ním společné domácnosti, nebyla detentorkou věcí v bytě jeho se nalézajících, byť jí klíče byly svěřeny, neboť nelze tvrditi, že měla nad věcmi onu moc disposiční, o níž výše bylo se zmíněno. Právem však odvolací soud na základě skutečností, v rozsudku prvého soudu zjištěných dospěl k úsudku, že tu byly předpoklady odevzdání ve smyslu § 427 obč. zák. O tom, že jde o věc soubornou, neboli hromadnou, není sporu. Odevzdání takovéto věci může se dle § 427 obč. zák. státi znamením. O kterých znameních lze míti za to, že stačí k odevzdání dle § 427 obč. zák., na to nelze dáti všeobecné odpovědi; záleží tu na okolnostech toho kterého případu, kdyžtě § 427 obč. zák. nevypočítává výlučně všech možných, pro odevzdání rozhodných znamení, nýbrž jen příkladmo některé uvádí. S povšechného hlediska lze říci tolik, že postačitelná znamení musí býti taková, by se z nich dal nade vši pochybnost, jistě a navenek znatelně poznati vskutku nastalý přechod věci do jmění nabyvatelova a v jeho moc a vládu. Znameními pak dlužno rozuměti všechna jednání, která mají zvláštní a výlučný účel, projeviti určitou vůli, tedy kromě prohlášení ústních a písemných veškeré výslovné projevy vůle na rozdíl od projevů mlčky se dějících; k znamením patří tudíž na příklad pokynutí hlavy, ukázání prstem, posuňky atd. (Randa). V přítomném případě jest zjištěno, že zůstavitel dne 23. listopadu 1918 odpoledne dal si k sobě zavolati svědky a před nimi prohlásil, "že tady již dlouho nebude, že jí všecko, jak to stojí a leží, daruje, že si nemá od nikoho dát na to sáhnouti, aby měla býti z čeho živa". Tyto okolnosti stačí, by dle toho, co svrchu bylo vyloženo, v nich spatřováno býti mohlo odevzdání darovaných věcí znameními. Že nešlo o darování na případ smrti, nýbrž mezi živým, plyne ze zjištění soudu prvého, že zůstavitel po tom, mluvě o bytovém zařízení, vyjádřil se k jinému svědkovi "to bylo všechno moje, ale já jí (žalobkyni) to dal", přičemž udělal rukou pohyb od jedné strany k druhé. Ovšem nutno vytknouti, že odevzdání mohlo se týkati jen věcí, které byly tenkrát v bytě zůstavitelově, ne však věcí nalézavších se dne 23. listopadu 1918 mimo byt; tyto věci nelze pokládati za odevzdány. Pro domnělý nedostatek odevzdání ostatních věcí nelze tedy zamítnouti žalobu. Opačný názor prvého soudu jest mylným. Soud odvolací však se zabýval nejen objektivní, nýbrž i subjektivní stránkou darování, totiž smluvní vůlí stran. V té příčině zjistil, že na straně zůstavitelově byl úmysl darovací. O tom, zda žalobkyně měla pravou vůli smluvní, přijmouti jako dar předměty jí odevzdané, vyslovil soud odvolací pochybnosti, a zrušiv proto rozsudek soudu prvého, vrátil věc do prvé stolice, by v tom směru byla objasněna a vysvětlena. Doplněním takto nařízeným žalovaná strana nemůže důvodně pokládati se za stíženu, pročež výtka, že soud odvolací nebyl oprávněn, zaváděti nějaké další oficiosní řízení, nemůže býti uznána za opodstatněnou.