Rc 427/1920
Zástavní dlužník nemá práva, nutiti zástavního věřitele, by na místo poskytnuté jistoty přijal zástavu jinou.
(Rozhodnutí ze dne 24.02.1920, Rv II 9/20)
Na nemovitosti žalobců vázla pro vyživovací nároky nezletilé žalované kauční hypoteka do výše 15 000 K. Žalující, složivše dne 6. května 1918 u poručenského soudu cenné papíry, požívající sirotčí jistoty (státní rentu, zástavní listy, válečné půjčky), v jmenovité hodnotě 16 200 K, domáhali se soudního výroku, jímž uloženo by bylo žalované, by vydala listinu schopnou ku výmazu uvedeného práva zástavního .

Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a - zjistiv hodnotu cenných papíru ku dni 6. května 1918 penízem přes 15 000 K - uvedl v důvodech po stránce právní: Jedná se o otázku, zda změna zastaveného předmětu jest možna. Jest zdůrazniti, že v tomto případě jedná se pouze o jistotu. Vedle § 469 obč. zák. uhasne zástavní právo zaplacením dluhu. Při použití této zásady na jistotu, uhasne hypotekární jistota, když peníz, který co jistota jest zajištěn, se v hotovosti složí (§ 1413 obč. zák.). Z toho jde najevo, že daná jistota může býti změněna, že místo hypotekární jistoty může býti dána peněžitá jistota. Vzhledem k tomu jest rozluštiti druhou otázku, zdali složením cenných papírů jest vyhověno zásadě § 1413 obč. zák. Jelikož jde o papíry požívající sirotčí jistoty, nutno říci, že takovéto papíry odpovídají penězům, obzvláště kde se jedná o jistotu, nikoliv o zaplacení pohledávky, neboť i soudy majíce přebytek hotových peněz, kupovaly sirotčí papíry, by své úrokové povinnosti oproti věřitelům mohly dostáti. V tomto případě jest složení sirotčích papírů dostatečným krytím. Dlužno se dále zabývati otázkou, co bude, klesne-li hodnota cenných papírů. V tomto směru měl by věřitel pomůcku v §u 458 obč. zák., dle něhož, nestačí-li předmět daný do zástavy ku krytí dluhu, jest věřitel oprávněn žádati na dlužníkovi jiný přiměřený předmět, pokud se týče doplněk. Staly-li se tedy složené cenné papíry následkem převratu snad bezcennými, nevadí tato okolnost přeměně hypotekární jistoty, nýbrž věřitel může pouze žádati jinou jistotu. Jelikož však zmíněné papíry složeny byly před převratem, musí věřitel tuto jistotu přijati, avšak může nyní po převratu žádati, by buďto jistota v cenných papírech byla doplněna nebo by jiný předmět byl dán do zástavy.

Odvolací soud žalobu zamítl.
Důvody:
Názor prvního soudu, že jednostranná změna poskytnuté jistoty je možna, je mylný. Není zákonitého ustanovení, dle něhož by strana mohla býti přinucena, by svůj smluvní nárok na určitou jistotu přeměniti musila na nárok jiný. Smlouva zástavní jest právní jednání, zavazující obě strany (§ 139 obč. zák.); z ustanovení § 1413 obč. zák., dle něhož žalovaná nemůže být nucena, by přijala něco jiného, než čeho má pohledávati, plyne, že nemůže býti přinucena, by přijala jinou jistotu, než na kterou má smluvní nárok. Rovněž jest nesprávným názor soudu prvé stolice, jakoby slušelo sirotčí jistotu posouditi dle stavu ku dni 6. května 1918, totiž ku dni složení cenných papírů u soudu. Rozhodným jest jedině den podání žaloby, jelikož jde o to, zdali toho dne t. j. 19. prosince 1918 strana žalující byla oprávněna žádati vydání výmazné listiny ohledně kauční jistoty, a ustanovení § 406 c. ř. s. se na tento případ nevztahuje. § 458 obč. zák., jehož se první soudce dovolává, upravuje právo zástavního věřitele, požadovati jistotu jinou, přiměřenou, když původně poskytnutá jistota nestačí ku krytí dluhů; naproti tomu neskýtá toto ustanovení opory pro názor prvního soudce, že také zástavní dlužník má právo, místo poskytnuté jistoty jinou dáti; naopak, z toho, že zákon upravuje podmínečně právo zástavního věřitele na jinou jistotu, o podobném právu zástavního dlužníka vůbec se nezmíniv, plyne, že dlužník nemůže danou jistotu přeměniti jednostranně v jinou.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V dovolání se uplatňuje, že nezl. žalobci byli nuceni nemovitosti, na nichž vázne ve prospěch nezl. žalované zástavní právo pro kauční jistotu do výše 15.000 K, prodati a při tom vzíti na sebe závazek k výmazu řečeného práva zástavního, že, kdyby této povinnosti nemohli vyhověti, hrozí jim ztráta, v důsledcích svých nevypočítatelná, kdežto nezl. žalovaná přeměnou hypotekární jistoty na jistotu v cenných papírech ničeho prý neztratí, protože jistota v papírech rovná se jistotě hypotekární a ostatně celá jistota vzhledem k pokročilému věku žalované bude beztak v dozírné době bezpředmětnou. Mimo to poukazuje dovolání i na to, že dosud není žádným zákonem ani nařízením zrušena pupilární jistota nabídnutých cenných papírů, a že nelze tedy jim pupilární jistotu odepříti. Konečně uvádí ještě dovolání, že výživné bylo dosud vždy řádně placeno, a že vyžaduje již slušnost, by mohla žalovaná strana býti donucena k zamýšlené přeměně. Leč, nehledě ani k tomu, že k údajům o předvídané brzké způsobilosti k výdělku žalované a o škodě, žalobcům prý hrozící, jako k nepřípustným novotám vůbec nelze přihlížeti, nejsou vývody dovolacího spisu s to, by dolíčily uplatňovaný dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. a vyvrátily správné odůvodnění napadnutého rozsudku. Dovolání samo uznává, že v tomto sporu mimo otázku, zdali cenné papíry poskytují do dnes pupilární jistotu, jde hlavně jen o otázku, zdali může být žalovaná strana proti své vůli donucena ku zmíněné přeměně. V této příčině poukazuje správně již druhá stolice k § 1413 obč. zák., dle něhož věřitel proti své vůli nemůže býti nucen, by přijal něco jiného, než co má požadovati, a že to platí patrně i ohledně hypotekární jistoty, váznoucí ve prospěch žalované. Právem dále odvolací soud má za to, že ohledně otázky, zda je žalující strana oprávněna žádati vydání výmazné listiny proti složení cenných papírů, jakož i pro posouzení pravé hodnoty nabízených cenných papírů, jakož i pro posouzení pravé hodnoty nabízených cenných papírů jest směrodatnou nikoliv doba jejich složení, nýbrž den podání žaloby a, že z §u 458 obč. zák. nelze odvozovati, že by měl i zástavní dlužník právo, dáti místo poskytnuté jistoty jinou jistotu. Že žalobní nárok není opodstatněn, vyplývá i z pojmu zástavního práva, jež jest věcným právem věřiteli k tomu cíli propůjčeným, by došel zaplacení ze zastavených věcí, kdyby dlužník závazku svému zavčas nevyhověl. V tomto ohledu směřovala při zřízení kauční hypoteky obapolná vůle stran k tomu, by zamýšlené zajištění poskytly dotyčné nemovitosti. Pravá hodnota těchto nemovitostí pak, jak nemůže býti pochybno, liší se podstatně od skutečné hodnoty nabízených cenných papírů, neboť již bursovní kurs těchto papírů nemá téže hodnoty a není vyloučeno, že by hodnota nestačila, by z ní byly kryty veškeré vyživovací nároky. Na tom nemění ničeho okolnost, že byly kdysi dotyčné papíry uznány za papíry požívající sirotčí jistoty, neboť tím není bezpodmínečně zaručena jejich dostatečná hodnota. Taktéž není směrodatným, že nezl. žalovaná dosáhla již 14. roku svého věku, neboť přes to nelze určiti, kdy uhasne nárok na placení výživného.